Bella na ledě

10. srpna 2010 v 16:39 | Kayluska06 |  Bella na ledě
Bella Swanová není zrovna sportovní typ - což se prokáže, když ji Edward vezme bruslit. :)

Když jsem se ráno probudila, ani mě nijak nepřekvapilo, že v mém pokoji sedí Edward a kření se na mě. Poslední dobou tu trávil skoro každou noc a pozoroval, jak spím, a dnešek nebyl výjimkou. Přesto jsem si nemohla pomoct a zrudla jsem. Musím vypadat hrozně, pomyslela jsem si a aspoň si oběma rukama uhladila rozčepýřené vlasy.
"Dobré ráno," popřála jsem Edwardovi.
"Ráno?" zopakoval s úšklebkem. "Je půl dvanácté,".
"Cože, to už je tolik? Musíš tu sedět už hodiny!"
"Jak vidíš, jsem neuvěřitelně trpělivý," řekl Edward, který se nepřestával šklebit.
"Co Charlie? Neviděl tě?"
"To si o mně vážně myslíš, že bych se nechal načapat?" zeptal se rozčarovaně Edward.
"Ne, jasně že ne!" ujistila jsem ho spěšně. Tak spěšně, že ho to rozesmálo. Nesnášela jsem, když se mi smál, ale na druhou stranu jsem milovala jeho smích, a tak jsem ho neokřikla.
"Asi máš hlad, viď?" zazubil se na mě Edward.
"Jako vlk,"přisvědčila jsem.
"Myslel jsem si to. Už jsem ti objednal pizzu,".
Objednal pizzu? Jak pozorné!
"Díky!" hlesla jsem. "Hele počkáš chvilku? Jenom si skočím dát sprchu,".
"Vydržel jsem čekat několik hodin, takže myslím, že deset minut navíc nebude problém," usmál se šibalsky Edward. Díkybohu za všechna ta desetiletí, kdy měl možnost učit se doslova andělské trpělivosti!
Snažila jsem se, aby mi sprcha zabrala co nejméně času. Když jsem byla hotová, zazvonil zvonek. Chtěla jsem mu dát peníze, ale on řekl, že už dostal zaplaceno. Ten Edward je prostě neuvěřitelný.
"Když jsem se vrátila zpět do pokoje, viděla jsem, Edwarda, jak si něco se zájmem prohlíží. Chvíli mi trvalo než mi došlo, co to je. Moje fotoalbum.
"Dej to sem!" vyštěkla jsem. Edward vypadal zmateně, zdálo se, že nechápe, co mě tak rozzuřilo. Přesto mi poslušně album podal. Hodila jsem krabici s pizzou na postel a album zamkla do posledního šuplíku psacího stolu.
"Byla jsi tak roztomilá, když jsi byla malá," zapředl svým sametovým hlasem. "Vlastně ne," opravil se, "pořád jsi roztomilá,". Jeho lichotky, svůdný hlas a oslnivý úsměv mě jako obvykle dokonale odzbrojily. Bylo pro něj tak snadné přimět mě, abych se na něj nezlobila...
S povzdechem jsem se posadila na postel a pustila se do pizzy. Chutnala výborně.
Když jsem dojedla poslední sousto, jako by se Edward probral z transu. Do té doby na mě jen zadumaně hleděl, ale teď mě zaskočil nečekanou otázkou: "Půjdeme?"
"Cože? My někam jdeme?"
"Bello, proč myslíš, že tady asi jsem?"
Přece aby byl s osobou, kterou - z nepochopitelných důvodů - miluje, ne?
"Chci s tebou jít ven,".
"Aha. A kam chceš jít?"
"to je překvapení," zamrkal na mě svýma dnes topazovýma očima.
"Fajn," přikývla jsem. "Jen doufám, že to nebude něco podobného jako minule ta stužkovací slavnost,".
"Tančit se tam nebude," slíbil Edward, záblesk v jeho očích však jen potvrdil mou domněnku, že ať už půjdeme kamkoli, líbit se mi tam nebude.
"Otočil by ses, prosím, ráda bych se převlékla," vyzvala jsem ho. Posměšně se uchechtl, ale vyhověl mi. Sundala jsem si župan a pak se začala oblékat. Pro případ, že by podváděl, jsem se oblékala schovaná za skříní. Slyšela jsem, jak se tiše chichotá.
Když jsem byla oblečená, obrátil se ke mně a ledabyle prohodil: "Ty asi nemáš lední brusle, co?" čímž u mě vyvolal paniku prvního stupně. Řekl to jen tak nebo mě doopravdy chce vzít bruslit? Upřímně jsem doufala v první možnost, ale byla jsem téměř přesvědčená o možnosti druhé.
"Půjdeme?" zeptal se znovu. Tentokrát jsem přikvýla na souhlas. Foukal ledový vítr, ale aspoň nesněžilo. Na příjezdové cestě stálo Edwardovo stříbrné volvo. Zdvořile mi přidržel dveře a jen co jsem se dotkla sedadla, už si sedal na místo řidiče. Dřív by mi ta rychlost nepochybně vyrazila dech, ale už jsem byla zvyklá.
Vyjeli jsme. Dlouhou dobu mezi námi panovalo ticho. Nakonec jsem ho prolomila otázkou: "Budou tam i Carlisle, Esmé, Jasper, Alice, Emmett a Rosalie?" Poslední jméno jsem vyslovila jinak než ta předchozí. Edward si toho všiml a povzdychl si. "Nemáš Rosalie moc ráda, viď?"
"To spíš ona nemá ráda mě," zamumlala jsem.
"Tak to není," namítl Edward ale neznělo to moc přesvědčivě.
"Neodpověděl jsi mi na otázku," připomněla jsem mu.
"Ano, budou tam,".
Tím hůř jestli jdeme opravdu bruslit, řekla jsem si v duchu. Neztrapním se jen před Edwardem, ale před celou jeho rodinou.
Nejspíš jsem se tvářila přesně tak zoufale, jak jsem se cítila, protože Edward mi položil svou ledovou ruku na mou a zašeptal: "Však ono se to s Rosalie časem vyjasní, uvidíš,".
Chvíli mi trvalo než mi docvaklo o čem to mluví.
"To doufám," zabručela jsem.
Zbytek cesty jsme mluvili hlavně o škole. Ne že by to byla nějaká extra zábava, ale nějak jsme čas zabít museli. Ačkoliv obvykle s Edwardem čas letěl jako splašený, teď se nečekaně vlekl.
Bylo to pro mě vysvobození, když volvo zastavilo a Edward oznámil: "Tak a jsme na místě,". Otevřel mi dveře a pomohl mi vystoupit.
"Nemusíš to dělat," zahučela jsem, ale on dělal, že mě neslyšel.
Museli jsme urazit pěkný kus cesty, protože jsem to tu neznala. Zato mi stačil jediný pohled na budovu, u níž jsme zaparkovali, a pochopila jsem, kde to jsme. Byl to zimní stadion. Probodla jsem Edwarda spalujícím pohledem. Nevinně se na mě usmál. Přistoupil ke mně, pevně chytil moji ruku a vedl mě dovnitř. Nenávistně jsem po něj loupala očima. Jenom se šklebil.
Zdálo se, že tu už minimálně jednou byl, protože přesně věděl, kam jít. Když jsme vešli do šatny, nikdo tam nebyl, ale poznala jsem Aliciny vysoké boty.
"Kolikátku máš nohu?" zeptal se Edward.
Bezmyšlenkovitě jsem mu sdělila velikost. nohy.
"Fajn," přikývl, "vydrž chvilku, hned jsem zpět," a zmizel.
Své slovo dodržel, samozřejmě. Dřív než jsem se stačila po šatně trochu porozhlédnout, už byl zpátky. V ruce držel jeden pár dámských a jeden pár pánských bruslí.
"Myslím, že je to zbytečné, Edwarde. Já bruslit neumím. Nikdy jsem na tom nestála. Jsem schopná švihnout sebou už i na zamrzlé silinici. Budu se jenom dívat," blekotala jsem.
Edward na mě vrhl prosebný pohled. Neodolala jsem. Jak bych mohla? Odevzdaně jsem sáhla po bruslích a obula si je. Padly dokonale.
Edward se taky začal obouvat. Byl hotový mnohem dřív než já, ovšem. Chtěl mi pomoct se zavazováním.
"Díky, zvládnu to sama," odmítla jsem ho chladně. Neuniklo mi, jak mu cuká koutek a tak jsem ho zpražila pohledem. Trpělivě vyčkával, až budu mít brusle zavázané.
Když jsem se zkusila postavit, zavrávorala jsem a málem jsem upadla. Naštěstí mě včas zachytil. "Díky," zabručela jsem.
"Není zač," opáčil s úsměškem.
Pomalu mě postavil a pustil. Okamžitě jsem ztratila rovnováhu. Chytil mě, ale tentokrát se nepoškleboval. "Ty to dokážeš, Bello," zašeptal mi do ucha a znovu mě postavil. Ke svému údivu jsem zůstala stát rovně. Edward mě odměnil svým nejsladším úsměvem, Měla jsem ze svého úspěchu radost, ale vnitřní hlásek mě upozorňoval, že tohle je teprve začátek.
Edward ke mně natáhl paži. Vděčně jsem se za ni chytila. Velice opatrně jsme postupovali ven směrem ze šatny. Před vstupem na kluziště mě zaplavila nová vlna paniky.
"Edwarde, prosím, nenuť mě k tomu," škemrala jsem, ale nebylo to k ničemu platné.
"Neboj, Bello, se mnou jsi v bezpečí," uklidňoval mě, "věř mi,".
Co jiného mi zbývalo než mu věřit?
Jako první vstoupil na led Edward. Zamával na svou rodinu, která bruslila na opačném konci kluziště. Oni zase zamávali na nás. Rosalie a Esmé předváděly piruety a otočky, Alice a Jasper krasobruslili ve dvojici a Carlisle s Emmettem hráli pravděpodobně na honěnou, protože jsem z nich neviděla nic víc než rozmazané šmouhy.
Všem bruslení tak šlo. Už teď mi bylo trapně. Chtěla jsem se otočit a co nejrychleji odsud vypadnout, ale Edward to zřejmě vytušil, protože mi podal ruku a řekl: "Tak pojď!"
Usmíval se na mě svým typickým pokřiveným úsměvem. Překonala jsem strach, zaklínila se svými prsty do jeho a nejistě jsem položila pravou nohu na led.
"Výborně, vedeš si skvěle," chválil mě Edward.
Nervózně jsem na led položila i nohu levou. Asi tak zlomek vteřiny jsem stála rovně a pak se mi nohy rozjely od sebe. Vypadalo to, že spadnu, ale jelikož mě Edward držel, nic se mi nestalo.
"Tak už mi věříš?" zeptal se s uličnickým úsměvem.
Pomalu jsme se rozjeli dopředu. Pokaždé, když jsem uklouzla, Edward mě zachytil. Po čtvrthodině ze mě spadl všechen strach. Dokonce jsem si bruslení začla užívat!
Ale když pak Edward prohlásil, že teď už jsem připravnená bruslit sama bez jeho pomoci, znovu jsem zpanikařila. Horlivě jsem se ho snažila přesvědčit, že ještě nejsem připravená stát na vlastních nohách. Ale Edward mě prostě pustil a bylo to.
"Neboj, jsem ti nablízku," zašklebil se, jenže to nebyla vůbec pravda. Připojil se k Emmettovi a Carlisleovi a honil se s nimi po celém stadionu.
Nechal mě tam stát samotinkou a naprosto bezradnou. Zpevnila jsem nohy a velice velice obezřetně se rozjela. Není to tak strašné, pomyslela jsem se, zatímco jsem se šnečí rychlostí blížila k mantinelu.
Náhle, tak rychle, že jsem to ani nestihla zaregistrovat, se zprava někdo přiřítil a napálil do mě, až mě to odmrštilo směrem k Esmé a Rosalii. Jela jsem příšernou rychlostí, nohy se mi rozjížděly do všech světových stran. Moje nervy to nevydržely a já upadla do bezvědomí...

xxx

"Bello? Bello, slyšíš mě?" slyšela jsem něčí naléhavý hlas. Uvědomila jsem si, že ten hlas patří Edwardovi. Otevřela jsem oči, ale k mému obrovskému překvapení mě Edward nedržel. Stál naproti mě s úzkostným výrazem. Ale když mě nedrží Edward tak kdo? Klouzala jsem po ostatních očima a vylučovací metodou jsem přišla na to, že ten kdo mě drží, není nikdo jiný než Rosalie. To zjištění mi div nevyrazilo dech.
"Rosalie?"
"Ano, Bello," řekla Rosalie.
"Zachránilas mi život?" zeptala jsem se jí a přitom nespouštěla oči z Edwarda, který se mému pohledu rozpačitě vyhnul.
"No, tak bych to zrovna nenazvala," zasmála se Rosalie, "ale rozhodně jsem tě ušetřila tvrdého pádu, a možná i pár zranění,".
"Děkuju," zachraplala jsem.
Rosalie se zahihňala.
"Můžeš stát?" zeptal se starostlivě Carlisle.
"Myslím, že ano," odpověděla jsem, ale jakmile jsem si uvědomila, že stojím na ledě, podklouzly mi nohy a nebýt Rosalie, rozplácla bych se na ledě.
"Myslím, že ne," zahuhlala jsem celá červená.
"Odnesu tě do šatny," nabídla se ochotně Rosalie. Zvedla mě do náruče stejně lehce, jako mě zvedal Edward. Nepřestávala jsem se na něj dívat. "Půjdu s vámi," rozhodl se nakonec a přidal se k nám.
Cesta do šatny mi nepřipadala tak nekonečně dlouhá jako předtím, kdy jsem ji pomaloučku sama šlapala. Rosalie mě šetrně položila na lavičku a otázala se: "Nechceš donést něco k pití? Venku je automat,".
"Ne, nemám žízeň,".
"Tak fajn. Asi bych tu s tebou měla zůstat než se ti udělá líp,".
"Mně je skvěle," ohradila jsem se, ale byla to lež jako věž.
"Já tu s ní zůstanu, Rose, nedělej si starosti," pravil Edward. "Můžeš se pokojně vrátit za ostatními. Vyřiď jim, že Bella bude v pořádku. Za chvíli tam za váma dojdeme,".
Rosalie po mně střelila pohledem a pak se otočila a ladně odkráčela pryč. Přestože měla na nohou vratké brusle, pohybovala se s elegancí a vyrovnaností topmodelky.
"Promiň," omluvil se Edward, ale jeho hlas vůbec nebyl kajícný.
"Tos byl ty?" zamrkala jsem na něj překvapeně. Opravdu mě to překvapilo. Edward, můj věčný zachránce, mě teď sám ohrozil! Ačkoliv, jak Edward tvrdí, s ním jsem v ohrožení v jednom kuse.
Pokusil se zamaskovat úsměv když přikyvoval. A pak mi to došlo.
"Tys to uděl schválně!" obvinila jsem ho. "Schválně jsi mě stčil směrem na Rosalie, aby mě zachytila! Protože jsem ti říkala, že mě nemá ráda! Je to tak Edwarde?"
Chvíli mě pobaveně sledoval a pak přikývl. "Abych pravdu řekl, zezačátku jsi mě dost vyděsila. Jen jsem do tebe trochu strčil a nepočítal jsem s tím, že omdlíš. Ale povedlo se to. Rosalie byla dost vyplašená, řekla bych, že víc než všichni ostatní. Nejspíš měla strach, že už se neprobudíš a ji začalo hlodat svědomí, že se k tobě nikdy nechovala hezky,".
Nejprve se mi chtělo mu nadávat, ale pak to polevilo a já jeho počínání pochopila. Uhozeným způsobem se snažil prokázat mi laskavost. Vlastně bych mu měla být vděčná. Na druhou stranu se mnou zacházel jako s nějakým předmětem. Vždyť jsem si vážně mohla ublížit! On si ale myslel pravý opak.
"Vrátíme se?"
"Jo," broukla jsem. "Ale na led už mě nikdo nedostane," dodala jsem polohlasně. Tiše se uchechtl.
Všichni měli obrovskou radost, že mě vidí. Samozřejmě nikdo z nich nevěděl, že to měl Edward takhle naplánované. Edward mi prozradil, že se na něj zlobí za jeho neopatrnost, ale kdyby věděli, že to udělal schválně, tak by se zlobili daleko víc. Alice údajně viděla, že k tomuhle dojde, ale nevěděla, že to Edward provede záměrně. Prý mu předchozího dne kladla na srdce, aby si na ledě dával pozor, aby do mě nevrazil.
"Bells, nevadilo by ti, kdybych si šel ještě chvíli zabruslit?"
"Ne, vůbec ne, jen jdi!"
Ze chvíle se vyklubala hodina. Během té mě pořád někdo chodil kontrolovat, chvíli si se mnou poklábosit a zeptat se, jak mi je. Mechanicky jsem odpovídala, že je mi fajn. Po hodině měli konečně dost. Edward se do mě zavěsil a mě se srdce rozbušilo jako zběsilé. Vědoucně se usmál.

xxx

"Ale nebylo to tak špatné, co říkáš?" ptal se Edward cesou zpátky.
"Ne, až na to, že jsi mě podrazil a způsobil jsi, že jsem utrpěla šok a psychicky zkolabovala, to bylo super," řekla jsem ironicky. Rozesmál se.
Až příliš brzy brzy jsme dorazil k Charlieho domu. Jestli se předtím čas vlekl, teď letěl jako splašený. Už jsem se nemohla dočkat, až Edwarda zase uvidím, přestože jsem se s ním ještě nerozloučila.
Políbil mě svými studenými tvrdými rty. Stačil jediný jeho polibek a mně už se podlamovaly nohy. Všimla jsem si, že mu po tváři přeběhl úsměv, ale udržel se a nerozesmál se. Jak ohleduplné.
"Moc jsem si dnešní den užila," zalhala jsem ve snaze udělat mu radost. Najednou jsem zjistila, že zas tak moc nelžu.
"Vážně?" rozzářil se Edward. "Takže jsi pro někdy si to zopakovat?"
Tak s tímhle jsem nepočítala.
"Vypadáš překvapeně," konstatoval s úšklebkem.
"To bude tím, že překvapená jsem," pokrčila jsem rameny.
Vyčkávavě mě pozoroval. Tím svým slavným pohledem, kterému nikdy nikdy neodolám.
"Jsem pro," vypadlo ze mě rychleji než jsem si to stačila důkladně promyslet. Vzápětí jsem toho začala litovat.
"Nelituj," šeptl Edward.
Povytáhla jsem obočí.
"Myšlenky ti sice číst nemůžu, ale rozhodně jsem schopen rozpoznat, co znamená tenhle ztrápený výraz,".
Nevěděla jsem, jestli zamýšlel mě rozveselit nebo ne, ale každopádně se mu to podařilo.
"Já nelituju," prohlásila jsem. "Nelituju ničeho, co tě učiní šťastným,".
Zakřenil se na mě.
"Pověz mi něco," vyzvala jsem ho.
"Co?"
"Existuje vůbec něco, co vy upíři neumíte dokonale?"
"Ano," ušklíbl se Edward, "pojídání hamburgrů,".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama