Nesplnitelný sen - 1. kapitola Sbohem, snění

11. srpna 2010 v 15:47 | Kayluska06 |  Nesplnitelný sen
Povídka vyprávěná Rosalií Haleovou, která ze všeho nejvíc touží po dítěti. Když jednoho dne potká malou Carmen, probudí v ní tolik potlačované mateřské pudy. Rosalie touží být Carmen co nejblíž, ale pro lidské dítě to není příliš bezpečné. Ale není náhodou větším nebezpečím její šílená matka?

"Miláčku, počkám na tebe v autě, ano?" Emmett snaživě potlačoval netrpělivost, která ovšem do jeho hlasu stejně prosakovala. Trochu mi to vadilo, ale na druhou stranu jsme už v nákupním centru strávili přes dvě hodiny, což ho omlouvalo.
"Ano, dobře," přikývla jsem. Políbil mě a s rádoby zatajeným nadšením zamířil k východu. Musela jsem se sama pro sebe zasmát.
"Mohu vám nějak pomoci, slečno?" přitočila se ke mně drobná prodavačka, odhadovala jsem jí tak pětatřicet let.
"Myslíte, že by mi tohle slušelo?" zeptala jsem se jí a přidržela si kus před sebou dlouhou zelenou sukni s řasením.
"Ach, ano, samozřejmě! Vaší postavě by lichotil každý kousek oblečení z tohoto obchodu," podlézala mi prodavačka. Přečetla jsem si jméno natištěné na štítku, který měla přišpendlený ke klopě šeříkového tvídového sáčka. Samantha Rettigová. Mimořádně snaživá, tahle Samantha.
Předstírala jsem upřímné překvapení. "Vážně si to myslíte?"
"No jistě!"
"Děkuji," usmála jsem se potěšeně. "Ta sukně je dobrá, vezmu si ji."
Samantha Rettigová roztáhla rty natřené třešnově červenou rtěnkou ve spokojený usměv.
"Máte vybráno ještě něco jiného?"
"Vlastně ano," kývla jsem, sehnula se, zvedla ze země nákupní košík překypující zbožím, které jsem si vybrala ještě když mi Emmett dělal společnost, a vrazila jí ho do ruky.
"Spočítejte mi to, prosím," požádala jsem ji vlídně.
"Hned to bude, madam," zašvitořila Samantha Rettigová, uklonila se mi tak hluboko, že její dlouhé rusé vlasy zametly podlahu a oklapala na svých vysokých podpatcích k pokladně.
Chtěla jsem se vydat za ní, ale najednou moji pozornost upoutalo rozkošné malé děvčátko, postávající u stojanu s plesovými šaty. To děvčátko bylo naprosto okouzlující. Mělo vlnité plavé vlásky, hezký obličej, kterému dominovaly velké jasně modré oči, a a na první pohled značkové oblečení. Svým způsobem mi bylo... podobné. Ano, viděla jsem v něm svoji vlastní malou verzi.
Děvčátko si nevšimlo, že ho pozoruju. Fascinovaně zíralo na temně vínové plesové šaty, které byly naprosto nádherné. Dobrý vkus, pomyslela jsem si.
Nějaká neviditelná síla mě k děvčátku přitahovala jako magnet. Chtěla jsem se zarazit, ale nepovedlo se mi to.
"Ahoj," pozdravila jsem laskavým tónem. Děvčátko se přesto leklo, ale když mě spatřilo, usmálo se.
"Ahoj, já jsem Carmen," představila se způsobně.
"Já jsem Rosalie," napodobila jsem ji a podala jí ruku. Váhavě ji stiskla, ale hned ucukla.
"Brrrr!" otřásla se a otřela si ruku do starorůžových šatů, které měla oblečené přes úzké tmavé džíny. Originální kombinace, napadlo mě. Originální a slušivá.
"Proč jsi tak studená? Tobě je zima?" kulila na mě ty obrovitánské modré oči.
"Ne... totiž, ano, trochu," zalhala jsem a rychle strčila ruce do kapes.
Nejvhodnější se mi zdálo změnit téma, proto jsem zavedla řeč na šaty, které Carmen předtím obdivovala.
"Jsou nádherné, viď?"
"Ano," zašeptala Carmen. "Bohužel je nemůžu mít," dodala lítostivě.
"Jak to?"
"Maminka mi je nechce koupit, protože jsou moc velké," popotáhla Carmen.
"Jsi tu s maminkou?" zeptala jsem se, náhle zarmoucená.
"Ano. Zkouší si blůzu," ukázala na zkušební kabinku kousek od nás.
"Aha. No... tak nebuď zklamaná. Vážně by ti byly hrozně velké. Nemohla bys je vůbec nosit. A jednou určitě budeš mít takové," utěšovala jsem ji.
"Já je chci teď!" Carmen si dupla. Někomu to gesto možná mohlo připomenout rozmazleného fracka, ale mně to připadalo roztomilé.
Ve vteřině jsem se rozhodla. "Tak ti je koupím ."
Carmen se rozzářila jako vánoční stromeček. "Ty bys to pro mě udělala?"
"Proč ne?"
Sundala jsem věšák se šaty ze stojanu a zamířila k pultu, kde se vršila hromadu oblečení, které jsem navybírala pro sebe. Carmen mě následovala s tichým klapity-klap. Její chůze byla naprosto vyrovnaná, nedělalo jí potíže chodit na jehlových podpatcích, které byly součástí jejích rozkošných růžových lodiček.
"Přidejte k tomu ještě tyhle šaty," poručila jsem prodavačce Rettigové. Ta jen nepřítomně přikývla - byla příliš zaměstnaná sečítáním cen jednotlivých kusů oblečení.
Zatímco počítala a zuřivě ťukala na pokladně, já jsem se otočila ke Carmen.
"Máš vážně úžasné oblečení, Carmen. A ty boty... prostě pohádka!"
Carmeniny líce dostaly stejnou barvu jako její lodičky. "Ach, díky. Chtěla jsem, aby byl můj model sladký a zároveň sexy."
Pětileté dítě, které ví, co znamená slovo model a ještě k tomu chce vypadat sexy, opravdu nepotkáte každý den.
"Jsi tak zkušená...".
"Maminka je bývalá modelka a současná módní návrhářka a tatínek je šéfredaktorem módního časopisu, takže vím o módě všechno."
"To musíš vést šťastný život."
"Docela," pokrčila rameny. "Co dělají tvoji rodiče?"
"Ehm... Otec je lékař a matka... ehm... v domácnosti."
"Máš je ráda?"
"Ano. Miluju je."
"Hm. Já své rodiče nenávidím."
"Jak to?"
"Vůbec na mě nemají čas. A chovají se ke mně jako... jako ke kabelce. Prostě mě s sebou všude berou proto, že se mnou vypadají dobře, takže sloužím jako dekorace. A jsem jim užitečná. Ale neberou mě s sebou proto, že by mě chtěli. Že by mě měli rádi." Poslední slovo vyslovila s tak hlubokým srdcervoucím smutkem, že jsem měla pocit, že mi snad z oka vyklouzne slza - kdyby to u mě pochopitelně bylo možné, že ano.
"To je mi líto."
"To mně taky," opáčila Carmen.
"Prosím, tady to máte slečno," ozvala se Samantha Rettigová a podala mi čtyři těžké tašky s logem butiku. "Dělá to...". Ani se to neodvažovala nahlas říct. Naklonila jsem se přes pult a podívala se na číslo na pokladně. Nebylo to nic strašlivého. Podala jsem prodavačce požadovanou sumu. Znovu se mi uklonila a začala vzrušeně přepočítávat bankovky.
Vytáhla jsem z jedné z tašek vínové šaty a podala je Carmen. Přešťastně je sevřela v náručí.
V tu chvíli se z kabinky vynořila její matka. Proti své vůli jsem vzdychla. Nebyla to žádná strhaná mamina po třicítce, ale elegantní mladá žena. Nechápala jsem, proč už nedělá modelku, ale jen navrhuje. Podle mě by klidně mohla být modelka. Nesla se k nám jako královna, vlnila se v bocích a důsledně kladla nohu přes nohu.
Když doplula k nám, trochu jsem se stáhla. Nechtěla jsem dělat Carmen problémy.
"Mami, to je Rosemary," vypískla Carmen a ukázala na mě.
"Rosalie," opravila jsem ji láskyplně. "Vy budete nejspíš Carmenina maminka,že?"
"Mariella Scrabbsová, těší mě," prohlásila Carmenina matka hlasem, ze kterého doslova čišelo znechucení. Uráželo mě to.
"Odkud znáte Carmen?" zeptala se mě.
"Před chvílí jsme se seznámily, viď?" spiklenecky jsem na ni zamrkala.
"Ano," potvrdila Carmen vesele.
"Hm," utrousila paní Scrabbsová. Pak se obrátila k dceři. "Co to má znamenat? Ty šaty! Běž je okamžitě vrátit na místo. Okamžitě."
"Ty šaty jsem jí koupila já."
"Vy? Co si to dovolujete? Já jsem jí ty šaty zakázala.CARMEN!" píchla Carmen do břicha svým dlouhým, rudě nalakovaným nehtem.
Carmen uskočila. Šaty jí vyklouzly z rukou. Instinktivně jsem se natáhla a zachytila je. Scrabbsová i Carmen na mě zlomek vteřiny užasle zíraly, pak se zahleděly jedna druhé do očí.
"Ty budeš poslouchat, Carmen," zavrčela paní Scrabbsová.
"Promiň, mami," vyhrkla Carmen žalostně.
"Ty šaty si nechte," prohodila směrem ke mně. "Jdeme!" zavelela a chytla Carmen za ruku.
"Au!" vyjekla Carmen. "To bolí!"
"Aspoň se poučíš pro příště."
"Tu blůzu si nebereš?"
"Ne," odsekla paní Scrabbsová. "Moc mě těšilo, slečno."
"Ráda jsem tě poznala, Rosalie," loučila se ztrápeně Carmen.
"Já tebe taky, Carmen."
A najednou byly pryč.
Carmen byla pryč.
A já byla na dně.
"Slečno, mohla byste trochu poodstoupit? Překážíte tady zákazníkům!" informovala mě Samantha Rettigová.
"Pardon," omluvila jsem se. "Vlastně už jsem na odchodu. Na shledanou!"
Rychlostí světla jsem opustila obchod. Rozhlédla jsem se, nejprve doleva a pak doprava. Po Carmen a její mámě jako by se slehla zem.
Někdo na mě zatroubil. V naději jsem se otočila tím směrem, ale byl to jen Emmett.
Páni. Emmett! Dočista jsem na něj zapomněla.
Nastoupila jsem do auta na místo spolujezdce.
"Není možné," zažertoval. Díkybohu, ještě nebyl naprosto otráven.
"Promiň, trochu jsem se zdržela."
"Trochu?" Emmett se zasmál svým hlučným smíchem. "Formuluj přesně, drahoušku."
"Omlouvám se!"
"To je v pořádku, lásko. Nakoupila jsi, co jsi chtěla?"
"A-ano," zakoktala jsem.
"Co je to s tebou?"
"Nic, já jen... Potkala jsem takové úžasné dítě..."
"Aaaach, Rose," protáhl Emmett a nastartoval. Věděla jsem, že se se mnou o tom nechce bavit. Dotklo se mě to. Po zbytek cesty jsem nepromluvila.

xxx

Doufala jsem, že ostatní budou pro můj zážitek s Carmen mít větší pochopení. Rozhodla jsem se nejprve si o tom promluvit s Edwardem, jelikož ten se stejně dozvěděl o Carmen z mých myšlenek.
"Já ti nevím, Rose. Tak jsi potkala sympatickou malou holku. Hezky jste si popovídaly. Tím příběh končí."
"Ty to nechápeš, Edwarde. Ona je přesně to, o čem jsem vždycky snila. Takovou bych si přála dceru."
"Já vím, Rose, ale ona je dcerou někoho jiného. Nemůžeš si ji přivlastňovat."
"O to se ani nesnažím! Vážně jen... Edwarde, já ji musím ještě jednou vidět!"
"Tak popros Alici, ať na ni dává pozor. Pak se s ní můžeš sejít, ale nic si od toho neslibuj."
"Dobře, dobře. Jenom mi ještě řekni, co si o mě myslí. Prosím!"
Edward nasadil soustředěný výraz. Nebylo pro něj nijak lehké číst myšlenky lidí, se kterými se nikdy nesetkal. Nakonec se ale usmál a pravil: "Myslí si o tobě, že jsi absolutně cool."
Tála jsem blahem.
"Děkuju, Edwarde!" vděčně jsem ho objala.
"Rádo se stalo, Rose. Ale vážně si od toho nic neslibuj, ano?"
"Ano. Nejsem padlá na hlavu, Edwarde. Vím, že nemůže být moje dcera nebo tak něco. Ani na vteřinku jsem o tom neuvažovala. Přísahám! Na mou duši!"
"Já vím, Rosalie. Přečetl jsem si to v tvojí hlavě. Opravdu jsi rozumná. Zůstaň i nadále."
"Slibuju."
"Fajn. A teď běž, Alice ti poví, kdy a kde se můžeš sejít s tou tvojí Carmen."
Šla jsem tedy za Alicí.

xxx

Dnem i nocí jsem na ni myslela. Stala se mojí posedlostí.
Carmen. To jméno bylo tak dokonalé. Ona byla dokonalá. A tolik se ke mně hodila! Patřila ke mně.
Skoro jsem s ostatními nekomunikovala.
"Neslíbilas mi náhodou, že budeš rozumná?" zeptal se mě jednou Edward.
"Vždyť jsem," ohradila jsem se rozzlobeně.
"Tvoje myšlenky tomu nenasvědčují."
"Myšlenky neznamenají činy," odsekla jsem a zavřela se v pokoji. Nevšimla jsem si, že není prázdný. Seděla tam na pohovce Bella a měřila si mě pohledem.
"Co tu děláš?" vyjela jsem na ni.
"Chci si s tebou promluvit."
"O čem?" dělala jsem hloupou.
"O Carmen. Myslíš pořád jenom na ni, je to tak?"
"Edward žaloval?" procedila jsem skrze zaťaté zuby.
"Ne," řekla Bella chladně. "Přišla jsem na to sama."
"Aha. No a co?"
"Rosalie, nepodléhej tomu."
"Nepodléhám!"
"To tvrdíš ty. Ale všichni vidíme, jak bloumáš po domě, zasněná a... mimo!"
"Ts!" odfrkla jsem si.
"Rosalieeee!"
"Je to všechno, co jsi mi chtěla říct?"
"Svým způsobem," pokrčila rameny.
"Tak VYPADNI Z MÉHO POKOJE!"
Neudržela jsem se a zařvala na ni. Vzápětí jsem toho litovala - ne proto, že bych ji kdovíjak milovala, ale proto, že mi bylo jasné, že mi to Edward neodpustí.
"Promiň, Bello, ale tohle je moje psychická záležitost. Nepleť se mi do toho, prosím."
"Rosalie, ty to sama nezvládneš!"
"Jsem velice houževnatá. Já zvládnu všechno!"
"Kromě tohohle. Ty ses na tu nebohou holčičku doslova upnula!"
Grrr!!!!!!!!!!!!!!
"Isabello," oslovila jsem ji záměrně celým křestním jménem, "jestli se někdo na někoho upnul, tak jsi to TY na mého BRATRA!"
Neměla jsem být tak zlá.
Ale byla jsem.
Mohla si za to koneckonců sama.
Trhla sebou.
"To jsi nemusela, Rosalie. Já se ti snažím pomoct a ty... Já nemám slov!"
"Promiň," prskla jsem.
"Ty skončíš hodně špatně, Rosalie," zamračila se na mě, ladně vstala z pohovky, prošla kolem mě s hlavou hrdě vztyčenou a vyrázovala ven ze dveří.
Sesula jsem se na podlahu. Sundala jsem si kozačky a vztekle je mrštila proti zdi.
Vážně skončím špatně. Uvědomovala jsem si to víc než jasně.
Ale mohla jsem s tím něco dělat?
Nikoli.
Sbohem, snění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama