Nesplnitelný sen - 3. kapitola Střetnutí

11. srpna 2010 v 15:54 | Kayluska06
Povídka vyprávěná Rosalií Haleovou, která ze všeho nejvíc touží po dítěti. Když jednoho dne potká malou Carmen, probudí v ní tolik potlačované mateřské pudy. Rosalie touží být Carmen co nejblíž, ale pro lidské dítě to není příliš bezpečné. Ale není náhodou větším nebezpečím její šílená matka?


Zvažovala jsem své možnosti. Setkání s Carmen by pravděpodobně navždy rozmetalo na kusy můj vztah s Emmettem. Na druhou stranu jsem si říkala, že by Emmett mohl být krapet tolerantnější. Navíc, na Carmen není absolutně nic nebezpečného. Tím jsem si byla jistá.
Další možností bylo svou schůzku s Carmen utajit. Nicméně potřebovala jsem Alici, aby mi nahlásila, kdy a kde se bude Carmen nacházet, a ta k tomu zase potřebovala vizi, kterou nemohla skrýt před Edwardem. Znala jsem ho dost dobře na to, aby mi bylo jasné, že by mě Emmettovi práskl.
Každopádně moje touha vidět Carmen s každým prázdným bezvýznamným dnem rapidně rostla, až jednoho dne naprosto vyvrcholila. V ten den jsem se rozhodla, že se s Carmen sejdu, i kdybych tomu měla obětovat všechno, co mám.
Alice mi byla nápomocná - ovšem až poté, co jsem jí přislíbila jednu ze svých nejoblíbenějších sukní - a pověděla mi, v kolik hodin a na jakém místě mám možnost se s Carmen sejít.
Edwarda jsem nijak uplatit nemohla, s tím to bylo horší.
"Rose, já... Chtěl bych ti říct tolik věcí, ale vím, že si je nepřeješ slyšet..." začal opatrně.
"To teda nepřeju," potvrdila jsem kysele.
"Přesto však bys měla brát ohledy na... však víš, na Emmetta. Tolik se upínáš na to malé děvče, které jsi viděla jen jednou, a na svoji pravou lásku zapomínáš, odcizuješ se jí. Emmett tě nechce ztratit."
"Já jeho přece taky ne! Jenže on nemá právo mi Carmen zakazovat! Ty ses taky mohl kamarádíčkovat s Bellou, když byla ještě člověk! Znamená to snad, že mám menší práva než ty? Kam se v tom případě poděla spravedlnost? Znáš mě, Edwarde, jsem silná a houževnatá žena. Poradím si s tím, jen mi to neberte!"
To, že jsem zmínila jeho vztah s Bellou, když ještě byla v lidské podobě, ho trochu obměkčilo.
"No, je pravda, že mně a Belle to vyšlo. Ale naše láska se nám stala osudem. Byla tak čistá a hluboká a upřímná... Nemuselo to takhle dopadnout... vlastně nemělo, kdybych hrál podle pravidel. Ale pravidla někdy musí být porušena, když vznikne něco daleko silnějšího."
Moc jsem jeho slovům nerozuměla, ale doufala jsem, že mluví v můj prospěch. To se mi vyplnilo.
"No dobře, dobře, Emmettovi nic neřeknu. Ale za Carmen pojedu s tebou. Budu tě mít hezky pod kontrolou, pro případ, že bys cítila potřebu něco vyvést."
"Žádnou takovou potřebu rozhodně cítit nebudu," ohradila jsem se, ale odmítal mi to uvěřit. Trval na tom, že mě doprovodí a tečka.
No, bylo to lepší než kdyby mě nepustil vůbec.
"Já to teda beru," vzdychla jsem poraženě a zmizela jsem do svého pokoje dřív než si to rozmyslí.

xxx

"Co myslíš, Ali? Ty vlevo nebo ty vpravo?"
"Rozhodně ty uprostřed," mínila Alice a ukázala na šaty bez ramínek v sytě jadeitovém odstínu, které jsem vyřadila hned jako první.
"Prosím? Alice, myslela jsem, že máš lepší vkus."
"No dovol! Stejně se mi podaří přesvědčit tě, aby sis vzala ty zelené, tak je radši neshazuj," vyplázla na mě jazyk.
"Dostalas mě," vzdychla jsem a sundala jsem šaty z ramínka. O pár vteřin později jsem je už měla na sobě.
"No, možná že nemáš zas tak špatný vkus," prohodila jsem, když jsem se prohlížela v zrcadle. Alice se potutelně usmívala. Mimochodem, neuniklo mi, že na sobě má tu senzační purpurovou sukni, co ze mě ráno vymámila. Slušela jí, to jsem musela uznat, ale přesto mě neskutečně vytáčelo, že moje oblečení má na sobě někdo jiný. (Nehledě na to, že ta sukně už oficiálně přešla do Alicina vlastnictví. Ach jo!)
"Carmen na tebe bude valit oči," slíbila mi Alice.
"No to jsem teda vážně zvědavá. Obzvlášť jestli tam bude i ta její povedená matinka," zabručela jsem. Můj pohled upoutalo béžové bolerko s polodlouhými rukávy.
"Co myslíš? Hodilo by se to bolerko k těm šatům?"
Alice neodpovídala. Obrátila jsem se na ni. "Tak co myslíš?"
Obdařila mě zářivým úsměvem a pravila: "Myslím, že to bolerko je moc pěkné, a že si ho od tebe budu přát za další službičku."
Vztekle jsem po ní bolerkem mrštila, ale byla rychlejší a se zvonivým smíchem vyběhla z mého pokoje.
Neměla jsem chuť ji pronásledovat - krom toho mi to připadalo dětinské. Tahle zábava se hodila tak leda pro Alici.
Vzala jsem bolerko do ruky, oblékla si ho a uvázala ho na dva pevné uzly. To by bylo, pomyslela jsem si, naposledy jsem zkontrolovala svůj zrcadlový odraz a pak jsem v hlavě zformulovala hodně silnou myšlenku: Můžeme, Edwarde, jsem připravená.
"Jsi si tím tak jistá?" odpověděl obratem Edward, který se v té chvíli objevil na okenním parapetu.
Nic jsem na to neřekla, jen jsem mu věnovala chladný pohled a šťouchla jsem do něj, takže zlomek vteřiny padal a pak bez problému s balancem dopadl na obě nohy. "To nebylo hezké," pokáral mě s úsměvem. Skočila jsem beze slova za ním.
Edward trval na tom, že pojedeme jeho autem. Nebyla jsem proti - Emmettovi by skutečně přišlo podezřelejší, kdyby zmizelo moje auto. Teď byl sice na lovu, ale k večeru se měl vrátit...
Pustil autorádio. Z minirepráků se linuly tóny zamilované písničky. Neznala jsem slova, ale tiše jsem si broukala melodii. Byla jsem jako v tranzu.
Edward chvíli váhal, ale pak zvedl ruku a zlehka mě poplácal. "To bude dobré, Rose."
Napřímila jsem se na sedadle jako svíčka a hrdě vystrčila bradu. "Já vím. Nebojím se."
Čas plynul pomalu, oba jsme mlčeli.
Konečně, konečně jsme dorazili na místo.
Edward zaparkoval a já nedočkavě vyskočila ven z okna. Kdyby moje srdce ještě bylo živé, bušilo by mi až v krku.
"Ne tak zhurta, Rosalie," smál se Edward, když viděl, jak se netrpělivě ošívám a každičkou myšlenkou ho popoháním.
"Tak si pohni."
Ušklíbl se, ale skutečně si pospíšil, a za kratičkou chvíli jsme už vcházeli do obchodního domu.
Milovala jsem to tu, víc než doma. Doma se nic nedělo, ale tady bylo pořád živo, bylo tu tolik barev a...
"Typická holka," utrousil Edward a zavrátil oči.
"No co," pokrčila jsem rameny. "Tady jsem jako ryba ve vodě."
"Který obchod to má být?" provokoval mě Edward - věděla jsem, že to . A moc dobře.
Přesto jsem bez sebemenšího zaškobrtnutí vysypala název obchodu.
To už jsme ale stáli přímo před ním.
"Tady je to," oznámila jsem. Obrátila jsem se na něj. "Počkáš venku?"
"Ani mě nenapadne," uchechtl se. "Ještě bys něco provedla."
"Tak málo mi věříš?" ohradila jsem se dotčeně. Dělat uraženou byla moje specialita a vždycky, opravdu vždycky jsem tím dosáhla toho, čeho jsem dosáhnout chtěla. Teď ale na takové hrátky nebyl čas. U převlíkací kabinky jsem zahlédla Carmen obtěžkanou hromadou nejrůznějších šatů, blůz a kostýmků.
Chtěla jsem se za ní rozběhnout, ale někdo mě popadl za paži.
"Nezdržuj, Edwarde," sykla jsem rozhořčeně.
"Nebuď tak zbrklá, Rose. Musíš na to jít pomalu a s rozvahou."
"Jasně, jasně, hlavně mě už pusť."
Udělal, co jsem mu řekla, ale nadále mě provrtával očima.
Kráčela jsem směrem ke Carmen, dávala jsem si sakra dobrý pozor na každý svůj pohyb, protože jsem věděla, že mě sleduje, a že čeká na byť drobnou chybu v mém chování, po které by mě sebral a odvezl zpátky domů.
Carmen už moji přítomnost taky zaregistrovala.
"Rosemary!" vykřikla nadšeně, bezmyšlenkovitě rozpřáhla paže, takže všechno oblečení, které drželo, se rozsypalo po zemi, a s rozkošným dětským úsměvem ve tváři mě objala. Co záleželo na tom, že mi sahala sotva k pasu, a tak objímala pouze moje nohy? Co záleželo na tom, že zkomolila moje jméno? Pamatovala si mě, a hlavně - měla radost, že mě vidí.
"Ahoj, Carmen," pozdravila jsem ji a zlehka jsem ji od sebe odstrčila, neboť jsem nepochybovala o tom, že Edward bude objímání považovat za zbrklé chování. "Jak se pořád máš?"
"Dobře, děkuji za optání," řekla způsobně Carmen, ale něco v jejím výrazu mi napovídalo, že je to jen hloupá nacvičená odpověď, kterou je povinna podávat, avšak ve skutečnosti se cítí úplně jinak.
Vtom se z kabinky, před níž jsme stály, vynořila zase ta hrozná babizna - totiž, paní Scrabbsová. Slyšela jsem, jak se v dálce Edward zasmál, když zachytil moji myšlenku o "babizně". Podle mě to ale nebylo ani špetku legrační.
"Vy, slečno?" zamrkala překvapeně paní Scrabbsová. Vzápětí její užaslý výraz přešel k popuzenému. "Co tady zase děláte s mojí dcerou?"
"Jen jsem si s ní chtěla popovídat."
"Carmen s vámi ale mluvit nechce," odtušila rázně paní Scrabbsová.
"Jak to můžete vědět?" opáčila jsem. Dávala jsem si hodně záležet na tom, abych nevybuchla. Hlavně žádné potíže. To by se sem totiž přiřítil Edward a všechno by bylo v tahu.
"Sama mi to říkala, viď Carmen?"
Obě dvě jsme se na bezbranné děvčátko dívaly. Klouzala očima ze mě na svou matku a zase zpátky. Nakonec se zastavila u matčina obličeje a smutně přikývla.
Paní Scrabbsová se zatvářila vítězoslavně.
"Vidíte, slečno? Nikdo tu o vás nestojí. Čas odejít, co říkáte?"
Snažila jsem se ovládat. Vážně snažila. Ale paní Scrabbsová byla tak arogantní a já tak rozlícená, že to prostě nešlo.
"Ani náhodou! Jediný, kdo tu o mě nestojí, jste vy, milá paní! Vaše dítě a já jsme se spřátelily a nevím, opravdu nevím, z jakého důvodu našemu vztahu bráníte, ale Carmen s vámi rozhodně není zajedno! Vůbec se o vaši dceru nezajímáte! Je to jenom loutka pro všechna vaše stupidní divadla! Je vám ukradené, co Carmen cítí! Víte vůbec, že vás vlastní dcera nenávidí?"
"To by stačilo, Rose."
Do háje? Co ten tady dělá?
Paní Scrabbsová byla ve značném šoku. "Co si to dovolujete? Vždyť nás vůbec neznáte! Moje dcera mě miluje!"
"To si možná myslíte, ale-"
"Rosalie, jdeme odsud! Uklidni se!"
"Ano, správně! Jdi odsud, ty hnusná zmije! Odveďte si tu vaši psychopatickou přítelkyni pryč od mé dcery, mladý muži!" prskala paní Scrabbsová. Jak se rozčilovala, uvolnil se jí z precizně zhotoveného drdolu pramen vlasů a teď jí nevzhledně visel na rameno.
Edward mě pevně chytil a táhl mě pryč, ale já si nenechala ujít šanci paní Scrabbsovou ještě víc popíchnout. "Víte vůbec, že jste šíleně rozcuchaná? A měla byste začít používat kondicionér, třepí se vám konečky! Na Carmenině místě bych se za svou matku styděla!"
"Opravdu mi nedáváš jinou možnost, Rosalie," vzdychl Edward, popadl mě za nohy a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor.
"Co to děláš? Nech toho, Edwarde! Postav mě na zem!" bušila jsem mu pěstmi do zad, jenže jak jsem byla vykolejená, nedokázala jsem vyvinout dostatečně velkou sílu. Vzdala jsem se.
Co se to jenom stalo? Co se pokazilo? Chtěla jsem paní Scrabbsovou totálně pokořit - a místo toho jsem pokořená já. Existuje vůbec spravedlnost?
Asi ne, řekla jsem si, když mě Edward položil na sedadlo, já se podívala do autozrcátka, a zjistila, že i můj stylový účes se při hádce rozcuchal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama