Příliš nebezpečný plán - 18. kapitola Uprchlice

11. srpna 2010 v 17:34 | Kayluska06 |  Příliš nebezpečný plán
Bella se touží stát upírkou za každou cenu. Sice se jí to podaří, ale cena je vyšší než čekala.


Leah

Probudila jsem se velice časně - slunce ještě ani nebylo na obloze. Připadala jsem si už odpočatá, a tak jsem vstala - velice, velice tiše, protože Jacob by mě zabil, kdybych ho vzbudila.
Podívala jsem se na něj. Spal jako nemluvňátko, ústa lehce pootevřená, dlouhé vlasy rozprostřené na polštáři. Vypadal tak roztomile... A já byla šťastná, protože už jsem věděla, že mě miluje.
Po špičkách jsem se proplížila ke dveřím a neslyšně jsem vyklouzla z ložnice.
Rozhodla jsem si udělat kafe. Vzala jsem si ho ven. Takhle brzy po ránu sice bylo chladno, ale mě to nevadilo. Mě hřála Jacobova láska.
Sedla jsem si na stejnou lavičku, na které mi předchozího večera Jacob řekl, že mě miluje. Přehrála jsem si v duchu celou scénu.
Pomalu jsem upíjela kávu a dívala se na oblohu, která postupně měnila barvu z tmavě šedofialové na světle modravou.
O deset minut později mě vyděsila Shilon, která ve zlatém hedvábném pyžamu vystrčila hlavu ven z domu a popřála mi dobré ráno.
"Proboha, Shilon!" vyjekla jsem. "Vylekalas mě!"
"Promiň, mami, to jsem nechtěla,".
"V pořádku, nic se nestalo. Jak to, že už jsi vzhůru? O sobotách obvykle vyspáváš nejmíň do desíti!"
"Celou noc jsem nemohla spát. Byla jsem ráda, když konečně nastala jakž takž rozumná doba na to, abych vstala,".
"Aha,".
"Můžu si přisednout?"
"No ovšem,".
Trochu jsem se na lavičce posunula a udělala jí místo. Vyklouzla ven z domovních dveří a otřásla se zimou. "Páni, netušila jsem, že je taková kosa,".
"Běž se okamžitě přiobléct," rozkázala jsem jí, ale ona mě ignorovala.
"Už je to lepší," prohlásila. "Mami," otočila se na mě. "Musíme si promluvit,".
Ach ne!
"Já chci jet do Emerald Valley, mami. Jestli tam na mě čeká moje druhá polovička, pak nemůžu zůstat sedět tady, zkřehlá zimou, v hedvábném pyžamu na lavičce před domem,".
"Shilon! Ty si neuvědomuješ, že..." nedořekla jsem větu.
"Jasně, mami! Je to nebezpečný! Kvůli Belle jsem jednou málem přišla o život! Ale tentokrát... se mi nic nestane. A Bella mi určitě nechce ublížit. Musím do Emerald Valley. I kdybys mi to zakázala stokrát,".
Ta rozhodnost v jejím hlase a odhodlání ve tváři tak podobné otcově se mi ani trochu nelíbilo.
"Jak to myslíš?" svraštila jsem obočí. Znepokojovalo mě to.
"Nijak, mami," obrátila Shilon oči v sloup. "Asi si půjdu taky uvařit kafe," zamumlala, vstala a zmizela uvnitř. Po zbytek dne na mě nepromluvila a když jsem se jí na něco zeptala, předstírala těžkou hluchotu.

xxx

"Jacobe, s naší dcerou se něco děje," oznámila jsem Jakovi ve chvíli, kdy se Shilon jela projet na kole. Byla to její každodenní tradice. Udržovala se tak štíhlá a v kondici.
"Něco? Myslím, Leo, že se tomu říká puberta,".
"Ale ne," mávla jsem rukou. "Ona... je jak šílená po tom... Fernandovi či jak se jmenuje, přitom ho vůbec nezná. A chce odjet za každou cenu do Emerald Valley,".
"To nepřipadá v úvahu,".
"Já vím. Ale ona to nechápe," zoufala jsem si.
"Když to nechápe... tak jí v tom prostě musíme zabránit násilím,".
"Ale to je kruté!" namítla jsem.
"Nehodlám ji švihat bičem ani mlátit vařečkou," opáčil Jacob. "Spíš jsem myslel dát jí domácí vězení,".
"To zní rozumně," souhlasila jsem nakonec poté, co jsem si představila Shilon, která se "jen tak vypraví na návštěvu za kamarádkou" a o hodinu později se dozvíme, že vlastně je v Emerald Valley.
"Řekneš jí to ty nebo já?"
"Já," vydechl Jacob a objal mě kolem pasu.

Shilon

Proč mě jenom nechtějí pustit do Emerald Valley?
Tato otázka mi zas a znova kolovala myšlenkami, zatímco jsem šlapala na kole. Je to můj způsob relaxace a cvičení zároveň. Kdysi se mnou jezdívala i Tess. Byla to moje nejlepší kamarádka, jenže pak se odstěhovala, ani nevím kam, tuším že do Švýcarska. No a já jsem zůstala sama, což mi vydrželo až doteď. Další důvod, proč odsud musím vypadnout. Jsem tu tak opuštěná... Vždycky jsem byla. Nejspíš Tess se se mnou kamarádila jenom ze soucitu. Nebo ji prostě jenom bavilo jezdit na kole stejně jako mně a její jiné kamarádky s ní jezdit nechtěly.
Bylo mi jasné, že se musím do Emerald Valley dostat za každou cenu.

Bella

Od návštěvy La Push jsem nepřestala myslet na ten divný rozhovor s Leou. Je možné, že by do mě byl Jacob pořád ještě zamilovaný?
Ne. To je blbost. Nechápu, kde na tom Leah byla. Přece jsme obě jasně viděly, jak se ke mně Jacob choval. Odměřeně a nazlobeně. A nechce mě už nikdy vidět.
Ach můj bože. Bolí to víc než bych kdy věřila.

xxx

"Jdeme dneska na lov," oznámila mi Esmé.
"Ano. Já to vím," přikývla jsem.
"Jsi připravená?" zeptala se Esmé.
"Samozřejmě," zahučela jsem.
"Je ti něco?"
"Mělo by snad?" vyprskla jsem. Připadala jsem si jako u výslechu.
"Tak promiň, že jsem si dělala starosti,". Esmé to vůbec neřekla uraženě. Kdepak, znělo to, jako by svých slov opravdu a upřímně litovala. Je tak hodná...
"Ty promiň," vzdychla jsem. "Jsem fakt poslední dobou nějak mimo,".
"Neomlouvej se," usmála se Esmé. Vážně moc hodná. Nedivím se Carlisleovi, že ji tak miluje.
Cítila jsem se stejně strašně provinile, i když byla ke mně Esmé tak shovívavá.
"Nechceš pomoct se zaléváním květin?" navrhla jsem nesměle. Doufala jsem, že to nepůsobí moc vlezle.
"To je od tebe milé, Bello, ale dozalévala jsem je před chvílí,".
"Aha,".
"To nevadí, Bello. Příště,".
"Příště," zopakovala jsem tiše.
Najednou jsem si připadala děsně neužitečná.

xxx

Po návratu z lovu na mě Alice doslova skočila. Doslova.
"Alice!" zaúpěla jsem. "Co blázníš?"
"Vítej doma, sestro," zatrylkovala Alice. "Že neuhodneš, co se stalo? Nebo přesněji řečeno... co se stane?"
"Neuhodnu, Alice,".
"Tak to aspoň zkus," pobízela mě vesele Alice.
"No dobře," rezignovala jsem. "Takže... Jasper porazí Emmetta v páce?" zkusila jsem to.
"Těsně vedle," pošklebovala se Alice.
"Ehm... Carlisle porazí Emmetta v páce?"
Ani tentokrát jsem neuspěla. Alice na mě vyplázla jazyk."Samá voda,".
"Co teda?"
"Buď trochu kreativní,".
"Pche! Radši mi to prozraď," odbyla jsem ji.
"Fajn. Měla jsem vizi..." začala Alice.
"Nekecej! To by mě nenapadlo," zabručela jsem ironicky.
"Nepřerušuj!" okřikla mě Alice. "Měla jsem vizi, ve které jsem viděla, že Shilon uteče z domu do Emerald Valley!"
"Cože?" zalapala jsem po dechu. "Ty lžeš!"
"To jsi mě teda urazila, sestro," zamračila se Alice.
"Je to pravda?"
"Ovšem," potvrdila Alice.
"Panebože,".
"Ty nemáš radost?" podivila se Alice. Vypadala jako by ji to upřímně zaskočilo.
"Jasně že ne! Shilon uteče z domova? Do Emerald Valley?" Stále jsem tomu nemohla uvěřit.
"Přesně tak,".
"Ne. Tohle ne,".
"Tobě se to nelíbí?"
"Ne, to nelíbí. Alice! Je jí teprve 18! A o světě vůbec nic neví! Může se jí klidně něco stát! Něco fakticky hrozného! A co Leah? Tu to odrovná! A... jak z toho vlastně můžeš mít radost, Alice? Myslela jsem, že je Shilon tvoje kamarádka!"
"Taky že je! Bello, opravdu nevím, co řešíš. Nic se jí nestane. Budu ji hlídat," spiklenecky na mě zamrkala a ťukla si do spánku.
"I kdyby... Nemůže přece utéct z domova!"
"Jak už jsi zmínila, je jí 18. V 18 už je dospělá a tudíž zcela schopná činit vlastní rozhodnutí,".
"Alice!"
"No tak no tak holky, co se tady děje?" vložil se do toho Carlisle, který se právě vynořil z kuchyně, kde samozřejmě nevařil ani nejedl, pouze kontroloval funkčnost kuchyňských spotřebičů.
Alice mu stručně vyklopila, co se děje.
"Bella má pravdu, Alice. Je to špatné. Kdy se chystá utéct?"
"Už zítra," odpověděla Alice věcně. "Nevím, co je na tom špatného. Trochu svobody ne?"
"Alice, to, k čemu se schyluje, může být dokonce smrtelně nebezpečné!" řekla jsem.
"Já bych to tak nedramatizovala," opáčila Alice.
"Musíme do La Push. Hned teď," prohlásil Carlisle. "To děvče si neuvědomuje, kam tímhle míří,".
"Já tam nejedu," oznámila jsem. "Nesnesu už o tom místě ani slyšet,".
"Já taky nejedu," připojila se Alice.
"Edward by tam taky neměl jezdit," uvažoval Carlisle. "Myslím, že sebou vezmu Emmetta," řekl nakonec.
Zavolal ho. Emmett více než ochotně souhlasil, že Carlislea doprovodí. Byl pro každé dobrodružství.
"Nejezděte tam," řekla Alice přesně ve chvíli, kdy já jsem jim popřála: "Dobře pořiďte,".
"Vaše úsilí je stejně marné," mínila Alice. "Je už rozhodnutá,".
Carlisle a Emmett si její slova příliš nebrali, rozloučili se a zmizeli.
"Nedělej to, Alice," řekla jsem přísně.
"Jak jsi mě tak rychle odhalila?" zamrkala na mě Alice.
"Snadno. Slib mi, že to neuděláš. Slib mi, že Shilon nevaruješ,".
"Čestný skautský," přísahala Alice a zakoulela očima.

Shilon

Rozhodla jsem se. A myslím, že správně. Uteču z domova. Zítra.

Leah

Ozvalo se hlučné zaklepání na dveře. Trhla jsem sebou. Moje oči se střetly s Jacobovými. Můj manžel se do té chvíle pohodlně rozvaloval na gauči před televizí, ale teď seděl rovně jako svíčka a v ruce pevně svíral ovladač jako zbraň. Shilon ze svého pokoje tlumeně vykřikla.
Klepání se ozvalo znovu. Tentokrát bylo mírnější, decentnější.
"Neotevřeme," naznačila jsem Jacobovi ústy, ale on mě neposlechl.
"Nebudeme zbabělci," odsekl. Vymrštil se z pohovky jako kobra a přesunul se ke dveřím. V ruce pořád držel ovladač.
"Já se bojím," zašeptala jsem.
"Neboj. Běž za Shilon, ty můj strašpytle,".
"Nepůjdu. Zůstanu s tebou," pronesla jsem odhodlaně.
"To nemusíš,".
"Patříme k sobě. Jestli zemřeš, tak já s tebou,".
"Nikdo tu umírat nebude," zavrčel Jacob, ale už mě nijak neodháněl.
"Až řeknu tři, tak otevřu," špitl a začal odpočítávat.
"Raz..." Klepání se ozvalo do třetice, teď zase to silné a hlasité. Znělo to jako by se nám člověk venku snažil rozbít dveře. Modlila jsem se, aby to byla jenom nějaká Quilova nebo Embryho srandička.
Klepání ustalo. Ticho, které se rozhostilo, bylo blahodárné. Prolomil ho Jacob, když se slovem "Tři" prudce rozrazil dveře.
Přikrčila jsem se za něj, spíš automaticky než záměrně. Vzápětí jsem se za to zastyděla. Měla bych stát svému muži po boku, být jeho oporou v dobrém i zlém.
Po dobu vteřiny, kterou jsem vylézala z úkrytu za Jacobovými zády, jsem vzývala Boha, aby nedopustil návštěvu někoho opravdu strašného.
"Vy?" zalapala jsem po dechu. Na prahu stáli doktor Cullen s tím jeho synem, co byl největší hromotluk. Marně jsem se snažila vybavit si jeho jméno. Vzpomínala jsem si pouze, že začíná na E.
"Zdravím, Jacobe," usmál se doktor Cullen. "Vypadáš pořád dobře,".
"To vy taky," ucedil Jacob a pak tiše zamumlal: "Stále směšně stejný,".
Byla jsem si jistá, že to doktor slyšel, nereagoval na to však.
"Jsem si jist, že si na mě vzpomínáte," řekl bodře doktor Cullen. "Byl jsem svého času vynikající lékař ve Forkské nemocnici. A samozřejmě taky vůdce klanu upírů, Cullenů,".
"Vzpomínáme si velice dobře," na to Jacob.
"Nepozváš nás s Emmettem dál? Pro nás sice není nijak nepohodlné tady takhle stát, ale hádám, že pro vás ano,".
Aha, takže Emmett se jmenuje.
Vysílala jsem Jakovi telepatické zprávy, které ale samozřejmě nemohl zachytit. Nezvi je dál, nezvi, hlavně je nezvi dál!!!!!
A co udělal Jacob. Přesně tak. Pravý opak.
"No prosím, jen pojďte dál,".
"Díky, Jacobe," řekl doktor zdvořile.
Přimáčkla jsem se ke zdi, ale i tak jsem cítila, jak se o mě otřelo tělo toho hromotluka Emmetta.
Jacob mé gesto viděl. Pevně mi stiskl ruku svojí velkou teplou dlaní - tou, ve které netřímal ovladač.
Doktor s Emmettem se mezitím usadili v kuchyni. Emmett tam dlouho nevydržel, protože Jacob nechal televizi puštěnou a zrovna běžel baseball.
"Sorry, Carlisle, ale tohle si prostě nemůžu nechat ujít," zahřměl Emmett, hurónsky se zasmál, mrkl na mě a plácl sebou na pohovku. Ta pod jeho váhou zavrzala. Vrhla jsem vyčítavý pohled na doktora Cullena.
"Tu pohovku vám zaplatím, budete-li o to stát," nabídl velkoryse.
"Není třeba," mávl rukou Jacob. Bylo mi jasné, že od doktora nechce žádné milodary.
"Proč jste vlastně přišli?" zajímala jsem se a posadila se na židli nejdál od Cullena. Jacob mě napodobil - až na to, že on si sedl na židli druhou nejvzdálenější od Cullena.
"Kvůli vaší dceři,".
"Té se ani nedotknete," zavrčel výhrůžně Jacob a namířil na doktora ovladačem. Musel si uvědomit, jak hloupě to vypadá, poněvadž ruku rychle spustil a ovladač položil na stůl.
"Vaše dcera chce utéct z domova," informoval nás doktor vážným hlasem.
"Cože?" vyjekla jsem.
Jacob se ani nezmohl na slovo.
"Jak to víte?" otázala jsem se.
"Alice měla vidění," řekl doktor prostě.
Jakmile tohle vyslovil, Jacob se vzpamatoval a už zase v plné ráži vyjel na doktora: "Odmítám věřit něčemu, co řekla ta mrňavá věštkyně!"
"Měl bys," odpověděl doktor klidně. "Pokud ti záleží na dobru tvé dcery,".
"Ty mi nebudeš říkat, co je dobré pro moji dceru, doktůrku!" rozlítil se Jacob.
"Buď rozumný, Jacobe,".
"Vy mi tu lžete a mám být rozumný?"
"Tak si promluvíme se Shilon, co říkáš?" nadhodil doktor.
Jacob chtěl už říct, že ne, ale já ho předběhla. "Proč ne?"
"Shilon!" zavolala jsem. Žádná odpověď. "Shilon?" zkusila jsem to znovu. Nic.
Nic nic nic nic nic.

Shilon

Musela jsem jednat rychle. Přišli sem otravot doktor Cullen s jedním z jeho synů. Bylo mi jasné, proč došli. Zlobila jsem se na Alici, že můj plán k útěku vyzradila. Neměla jsem ale čas se nad tím vztekat. Musela jsem uniknout.
Pohybovala jsem se velice tiše a opatrně. Dospělí v kuchyni byli sice zabráni do hovoru, jenže jsem stejně nemohla riskovat. Uši upíra jsou nesmírně citlivé.
Ve spěchu jsem si naskládala nejnutnější věci do tašky. Otevřela jsem okno - tak tiše jak to jen šlo - a vytáhla se nahoru. Vyskočila jsem z okna ven - naštěstí to není nijak vysoko. Taška na mém rameni se při dopadu lehce zakymácela.
O zeď pod oknem jsem měla opřené kolo. Odemkla jsem zámek, vyšvihla se na kolo a upalovala pryč.
Věděla jsem, kam se musím dostat - na nádraží. Měla jsem s sebou dost peněz, na jízdenku určitě. Nádraží nebylo moc daleko, asi jenom čtvrthodinka cesty. Odtamtud zhruba 50 minut vlakem.
Šlapala jsem šílenou rychlostí, snažíc se uprchnout těm, které jsem nechala za sebou.

Leah

Moje podezření a obavy rostly. "Shilon?"
Nedočkala jsem se odpovědi.
"Možná usnula," napadlo Jaka.
"Pojďme se tam podívat," navrhla jsem.
Jacob souhlasil, a tak jsme nahlédly do Shilonina pokoje.
Zel prázdnotou.
Z poličky zmizely její nejzákladnější věci.

xxx

"Kolo tu taky nemá," informoval mě zkroušený Jacob.
"Kam mohla jet? Přece nejela rovnou do Emerald Valley!!!" zoufala jsem si.
"Zjistím to," řekl doktor. Držel si u ucha mobil.
"Haló? Edwarde? Ano, už je pryč. Mohl bys mi prosím říct, kde je a kam má namířeno?"
Zatajila jsem dech.
"Dobře, děkuju," poděkoval doktor a zavěsil.
"Tak co?" vyhrkla jsem.
"Má namířeno na nádraží," informoval nás doktor. "Má v plánu nastoupit do vlaku do Emerald Valley,".
"Zastavte ji," zašeptala jsem mrtvým hlasem.
"Udělám, co bude v mých silách," slíbil. "Jakmile se něco dozvím, zavolám vám, jen mi musíte dát číslo,".
Jacob mu pohotově nadiktoval telefonní číslo. Já jsem byla momentálně v takové depresi, že jsem si nepamatovala ani to, jak se jmenuju, natož číslo telefonu.
"Díky," kývl doktor. "Dám vědět. Zatím nashle,".
A byl pryč.
"Panebože," vzlykla jsem.
"To bude dobrý," utěšoval mě Jacob. Přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu.
"Co když se jí něco stalo? Nebo stane?"
"Na to nemysli,".
"Jaku, já mám strach,".
"Já taky," zamumlal Jacob. "A tentokrát se to ani nesnažím skrývat,".
Ještě nikdy jsem nebyla takhle zoufalá.
Shilon, vrať se mi.

Shilon

Nejspíš už mě pronásleduje. Určitě to nestihnu.

Carlisle

Co ji to napadlo? Je tak mladá. Musím ji dohonit.
Zachycení jejího pachu není příliš těžké. Stopování mi docela jde.
"Nejdeme pozdě, že ne?" zeptal se mě Emmett, který zcela nezvykle běžel vedle mě. Obyčejně si vychutnával svoji sílu tak, že běžel deset kilometrů před ostatními. Utéct mu dokázal jedině Edward.
"Určitě ne," odpověděl jsem mu. "Edward by mi zavolal,".
Emmett jen přikývl a zase zrychlil. Za chvíli už byl daleko přede mnou. Prostě Emmett.
Taky jsem trochu přidal. Musíme se za ní dostat včas.

Shilon

K nádraží už je to jenom kilometr. Tam si koupím jízdenku, nasednu do vlaku a už mě nikdy nikdo neuvidí.
Plán je to, myslím, dokonalý. A jestli nevyjde, nikdy si to neodpustím.

xxx

"Vlak ve směru Sandletton, Carch, Emerald Valley, Tapas přijel na třetí kolej. Prosíme cestující, aby k přemístění na tuto kolej použili podchod. Přecházet přes koleje je přísně zakázáno," oznamoval chraptivě ženský hlas z nádražního rozhlasu.
Nejvyšší čas, vlak měl za několik málo minut pokračovat v trase. Kolo jsem věnovala bezdomovci, který tam seděl na lavičce v otrhaných hadrách a třásl se zimou. Doufala jsem, že mu nějak poslouží - pravděpodobně ho prodá a za vydělané peníze si koupí pivo. No co, aspoň mu bude dobře.
Zamířila jsem k podchodu. Moc jsem se na tomhle nádraží nevyznala, byla jsem tu jenom jednou a to dávno, pár let zpátky. Přesto jsem neměla žádné potíže k podchodu trefit.
Pospíchala jsem. Vešla jsem do podchodu. Bylo tam skoro prázdno, kromě mě si tam vykračoval jenom jeden nějaký staroušek s berlema.
Trochu jsem nabrala tempo, aby mi ten vlak neujel. Uprostřed podchodu, z bočních dveřích, vedoucí na WC, se najednou vynořily něčí ruce. Jedna se mi připlácla na pusu, druhá mě pevně chytla za paži a vtáhla dovnitř.
Bránila jsem se, ale nebylo mi to platné. Ocelové sevření nepovolovalo.
Jediná část mého těla, kterou jsem mohla normálně pohybovat, byly oči. Zvedla jsem je nahoru v naději, že uvidím, kdo je ten útočník. A uviděla jsem.
Byl to jeden z těch dvou, co přišli k nám. Viděla jsem je oknem. Byl velký a mohutný jako grizzly.
Opodál stál i ten druhý.
Ještě nějakou dobu jsem se zmítala, ale pak jsem to vzdala. Hromotluk byl ve značné přesile.
"Tak je to správně, Shilon," pochválil mě ten druhý a po dalších pár vteřinách dodal: "Pusť ji, Emmette,".
Hromotluk, co si říkal Emmett, mě poslušně pustil. "Doufám, že jsem ti nezlámal kosti," zasmál se dunivým smíchem, při kterém se otřásaly stěny.
"To taky doufám," zavrčela jsem na něj.
"Byl jsem co nejopatrnější," dušoval se Emmett, ale trochu mu to kazil ten smích.
"To by stačilo, Emmette," napomenul ho ten druhý.
"Dobře, Carlisle, už ani nemuknu," slíbil Emmett.
"Co chcete?" vyštěkla jsem.
"Jedno jediné. Odvést tě domů,".
"V žádném případě," zavrtěla jsem rezolutně hlavou.
"V žádném případě," pitvořil se po mně Emmett a směšně u toho kroutil hlavou.
Přimhouřila jsem oči.
"Nech toho, Emmette," okřikl ho Carlisle podrážděně. "A ty taky, Shilon. Musíš domů, tam, kam patříš,".
"Já patřím do Emerald Valley," nesouhlasila jsem. "Bella mi to řekla. Bella s Alicí,".
"Ty si ještě podám, žádný strach," ujistil mě Carlisle. Tak zlověstně se mu zablesklo v očích.
"Ony za nic nemůžou," vyhrkla jsem zděšeně. Rozhodně jsem jim nechtěla zadělat na průšvih. "Teda, až na jedno," na něco jsem si vzpomněla. "Alice může za to, že tu teď jste. Práskla mě,".
"Pokud chceš něco vědět, tak Alice se nás snažila zastavit. Pořád obhajovala tvoji svobodu. A když nám to prozradila, nemyslela si, že hned poletíme za tebou ti v tom zabránit. Ani v nejmenším. Samozřejmě nám to měla prozradit z tohoto důvodu, ale ona to udělala proto, že si myslela, že nás to potěší,".
Moc jsem se sice nechytala, ale pochopila jsem to, že mě Alice nepráskla schválně. Aspoň že tak.
"Stejně vám to neměla říkat," mínila jsem. "Mělo ji napadnout, co uděláte. Nevidí ona nááááhodou do budoucnosti?"
"Shilon, přestaň se vztekat,". Carlisle to neříkal naštvaně ani otráveně, spíš tak nějak... něžně.
"Alice je nejskvělejší kamarádka, jakou jsem kdy měla," objasňovala jsem. "Nechci, abyste mi brali iluze,".
"To nebudeme," řekl Carlisle. "Ale vratíš se teď s náma domů,".
"Nemůžu!" vyrazila jsem ze sebe. "V Emerald Valley na mě čeká moje druhá půlka. Už teď vím, že se k sobě dokonale hodíme. Jsme jako dva kousky skládačky, které do sebe zapadají. Musíme být spolu. Jeden bez druhého nemáme cenu,".
"Vždyť s tím... Fabianem můžeš být. Jen se na to půjde pomaleji, dobře?"
Protočila jsem panenky. "Není mi šest. Půjdu na to sama a tak rychle, jak budu chtít,".
"Mluvíš jako Alice," povzdychl si Carlisle. "Až se vrátíš domů, tak spolu všechno hezky probereme, ano? Ten Fabian o tobě zatím ani neví. Taky mu to neměl kdo říct, že ano. Takže všichni tři, jak tu jsme, vyrazíme zpět do La Push,".
"Řešíte všechno takhle rozumně?" zabručela jsem nenávistně, ale už jsem neprotestovala. Ten chlap - pardon, upír - měl pravdu.
Musel vidět, že jsem se podvolila, protože se spokojeně usmál. "Vzhůru do La Push!" zavelel.
Jeho nadšení mě deprimovalo.
"Já neumím tak rychle běhat," připomněla jsem jim. "A kolo jsem darovala bezdomovci,".
"To je od tebe tak šlechetné," rozvášnil se Emmett, já jsem ale poznala, že si ze mě jen utahuje.
"Sklapni," sykla jsem.
"Ale no tak, no tak, buď hodná holčička," nabádal mě Emmett a koulel přitom očima.
"Ty buď hodný, Emmette," ozval se Carlisle. "Poběžíme," dodal.
"Já s váma neudržím krok,".
"Někdo z nás tě ponese," na to Carlisle.
"Tenhle to určitě nebude," ukázala jsem zlobně na Emmetta.
"Sakra," ulevil si. "A já se tak těšil,".
"Dobře, ponesu tě já," souhlasil Carlisle. "Jen se musíme dostat pryč z nádraží, do toho lesa poblíž. Tamtudy se běží prvotřídně, že Emmette?"
Emmett nadšeně přikývl.
Opustili jsme tedy nádraží a šli jsme normálním krokem na kraj lesa u nádraží. Tam, skryti od lidských zvědavých očí, se Emmett a Carlisle - se mnou na zádech jako s nějakou nůší - rozběhli k mému domovu.
Carlisle během cesty ještě někomu zavolal. Pravděpodobně mámě s tátou.
Je mi líto, že si o mě dělali starosti, ale sami si to zavinili. Měli mě do Emerald Valley pustit po dobrém.

Leah

"Tak co, co říkal?" vyhrkla jsem, když Jacob ukončil hovor s doktorem Cullenem.
"Jsou na cestě zpět," oznámil mi rozzářeně Jake. "Budou tu do deseti minut,".
"Shilon je s nimi?"
"Pochopitelně. Kdyby nebyla, neměl bych přece takovou radost,".
"Je v pořádku?"
"Ano,".
Znovu jsem se rozbrečela, i když jsem teprve před chviličkou přestala.
"Proč pláčeš? Vždyť už víš, že jí nic není," divil se Jacob, natáhl ke mně ruku s kapesníkem a osušil mi slzy. Mě ale z očí vytékaly další a další.
"Budu plakat, dokud ji nepodržím v náručí," odpověděla jsem.
"To bude už brzo," slíbil.
"Doufám," vzlykla jsem.

Jacob

"Neříkal jsi náhodou, že tu budou do deseti minut?" zeptala se mě Lea o něco později.
"Vždyť jich uběhlo teprve sedm," řekl Jacob.Věděl jsem to proto, že můj pohled byl celou dobu přilepený k ciferníku nástěnných hodin.
"Jsi si jistý?"
"Naprosto,".
Na další minutu se rozhostilo hrobové ticho, ze kterého mi bylo úzko. Kdy už to skončí?
"Shilon, kde tě mám?" zašeptala Lea.
Vtom k nám zvenčí dolehly nějaké zvuky - kroky, zrychlené dýchání a tichý uklidňující hlas. Žádný z těchto zvuků mému vytříbenému sluchu, který byl patrně pozůstatkem vlčí osobnosti, kterou jsem dříve byl.
Vymrštil jsem se z křesla jako luk - taky jsem byl napjatý jako luk, že jo - a pelášil jsem ke dveřím. Leah se postavila za mě.
Otevřel jsem dveře dokořán. Shilon spočívala na Carlisleových zádech, vedle stál Emmett a šklebil se.
"Shilon!" vykřikl jsem současně s Leou.
Shilon plavně seskočila z Carlislea a my - já a Lea - jsme se ji hrnuli obejmout.
"Nechte toho," bránila se Shilon a ustupovala před náma.
Nechal jsem ji tedy být, jenže Leah si říct nenechala. Sevřela Shilon v náručí i přes její protestování.
"Mami," zavrčela na ni. "Hlavně mě, prosím, neudus,".
Leah ji pustila, ale pořád ji držela za ruku. Maličko jsem jí to záviděl.
Já jsem ale musel udělat jinou věc.
"Díky, Carlisle, Emmette," otočil jsem se na Shiloniny zachránce.
"Není zač, Jacobe," odpověděl s úsměvem Carlisle. "Jsem rád, že jsem mohl pomoct,".
"Rádo se stalo," zachechtal se Emmett. "Aspoň byla sranda,".
"Já jsem se teda rozhodně nebavila," osopila se na něj Shilon.
"To šlo poznat, kotě," zahulákal Emmett a vybuchl smíchy.
Shilon po něm střelila pohledem. Já ani Leah jsme se k tomu raději nevyjadřovali.
"Svůj úkol jsme splnili. Shilon je v bezpečí svého domova. A my se teď můžeme vrátit domů,".
"Ano, to můžete," souhlasila Leah chladně. Dokonce ani to, co pro nás upíři vykonali, nedokázalo zaštítit její averzi vůči nim. Já jsem na tom byl stejně, ale aspoň jsem to nedával tak okatě najevo.
"Ještě jednou děkujeme,".
"Jacobe, pro vaši rodinu jsme kdykoli k službám," mávl rukou Carlisle. "Máme taky co odčiňovat,".
"To teda máte," supěla Leah.
"Radši si pospíšíme," pravil Carlisle. Ne že by se snad zalekl Leina hněvu, spíš jenom nechtěl rozdmýchat hádku.
"Pozdravujte Bellu a Alici," řekla Shilon.
"Vyřídím," kývl Carlisle. "Na shledanou,".
"Raději sbohem," utrousila Leah.
Nevím, jestli ji ještě slyšeli, protože už v tu chvíli, co to vyslovila, běželi pryč.

Bella

"Tak co, jak jste pořídili?" udeřila jsem na Carlislea s Emmettem, jen co se objevili ve dveřích.
"Alice ti nic neřekla?" žasl Carlisle.
"Ale jo. Jenom chci mít jistotu,".
"Nevěřila mi," ozvala se z vedlejší místností podrážděná Alice.
"Shilon je doma. Zastihli jsme ji na nádraží," sdělil mi ve stručnosti to nejnutnější Carlisle.
"Díky bohu," oddechla jsem si.
"Říkala jsem ti, že nelžu," zabručela Alice.
"Promiň, Ali, že jsem ti nevěřila,".
"Budiž, odpouštím ti," zasmála se Alice, už zase veselá.
"Je Shilon v pořádku?"
"Je,".
"Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Ale já jsem si byla tak jistá, že ona a Fabian patří k sobě, že...".
"Nevyčítej si to," pohladil mě Carlisle po vlasech. "Nemůžeš za to. Navíc, všechno dobře dopadlo. A Shilon může za Fabianem... za nějaký čas. Vyřeší se to, uvidíš," povzbuzoval mě.
"Kéž by," vzdychla jsem. "Alice?"
"No?"
"Jak to vypadá?"
"Příznivě. Leah s Jacobem zvažují, že by se se Shilon do Emerald Valley přestěhovali," odvětila spokojeně Alice.
"Paráda," zajásala jsem.
"Ty mi věříš?" ušklíbla se Alice.
"Věřím. A už vždycky budu,".
"V tom případě... Věříš mi, že Jasper porazí Emmetta v páce?"
Zaváhala jsem jen na okamžik. "Věřím, Alice. Jak bych ti mohla nevěřit?"

A víte co?
Jasper Emmetta jednou fakt porazil. Mohlo za to pravděpodobně Emmettovo citové rozpoložení, neboť se krátce před soubojem se pohádal s Rosalií. Ale ať už jsou příčiny Emmettova neúspěchu jakékoli, zkrátka prohrál. Alicino tvrzení se ukázalo být pravdivé.

Shilon

Nemůžu tomu uvěřit. Fakt mi to nabídli?
Máma s tátou mi nabídli, že se všichni tři přestěhujeme do Emerald Valley.
WOW!
Jsem tak šťastná...
Jdu si balit věci.

xxx

"Máme opravdu sbaleno všechno?" strachovala se máma.
"Nešil, Leo. Určitě máme," řekl táta.
"Tak dobře. Pojďme,".
Vyšli jsme ven z domu a nastoupili do auta, kde už byla všechna naše zavazadla. Nevezli jsme toho s sebou moc. Spoustu starých nepotřebných věcí jsme věnovali místní chudině. (Naši to chtěli vyhodit, ale já je ukecala, abychom to darovali ubohým lidem, co mají hooodně hluboko do kapsy - pokud vůbec mají kalhoty, na kterých by měli kapsu.)
Dům jsme prodali. Nastěhuje se do ní jiná rodina. Snad tam bude žít šťastně.
"Emerald Valley čeká," zazubil se táta a nastartoval.

xxx

Náš dům v Emerald Valley byl fakt luxusní. Ne luxusní jako luxusní, ale luxusní jako úúúžasný. Velice rychle jsem si zvykla na nové prostředí.
Knihkupectví bylo v Emerald Valley jenom jedno - alespoň jsem ho snadno našla.
Za pultem stál vážně nádherný kluk. Fabian. Taky jsem se mu líbila. Netrvalo dlouho a byla ruka v rukávě. Po pár mých návštěvách v knihkupectvích, kdy jsem si koupila vždy tu nejlevnější knihu, jelikož jsem dostávala od rodičů malé kapesné, se rozhoupal a pozval mě na rande.
Chodíme spolu už přes dva roky a plánujeme svatbu. Naši jsou sice trochu proti tomu, abych se vdávala už ve dvaceti, ale nezakazují mi to. Ví, že bych zase utekla. xD
Bella s Alicí měly pravdu. Jsme s Fabianem pro sebe stvoření.
S Bellou a Alicí si koresponduju. Jednou u nás byly na návštěvě, ale musely si vyhlídnout dobu, kdy byli naši v práci.
Může být člověk šťastnější než jsem já?

Fabian

Jen občas si vzpomenu na tu krásnou dívku, Bellu. Ano, byla nádherná, ale moje Shilon je desetkrát lepší. Neměnil bych.
S Bellou bych se přesto někdy rád potkal. Je to milý člověk.
Shilon se s ní údajně kamarádí a pozve ji na naši svatbu. Ta by se měla konat už brzy.
Může být člověk šťastnější než jsem já?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama