Sedím na prázdném nádraží a dívám se na...

10. srpna 2010 v 16:54 | Kayluska06 |  Sedím na prázdném nádraží a dívám se na...
Co všechno můžete vidět na prázdném vlakovém nádraží a co všechno hraničí s vaší představivostí.

Sedím na prázdném nádraží a dívám se na vlaky, které vezou všechny emoce a pocity, na které si jen vzpomenete. Tu projíždí štěstí v nádherně ozdobeném barevném vlaku, tu zase vagony s blažeností, tažené skvostnou zlatou mašinou, jejíž třpyt mě div neoslepuje. Sluneční paprsky se mi od ní odrážejí přímo do oka.
Rozhlédnu se, abych se ujistil, že jsem na nádraží skutečně sám, a pak vesele nahlas zavýsknu. Je mi báječně, cítím se jako znovuzrozený.
Po první koleji sviští vlak přepravující lásku. Náhle se stáhne okýnko a ven vyčouhne ruka v hedvnábné bílé rukavici a počne mi mávat. Mávám jí na oplátku, volám na ni: "Neujížděj! Vrať se mi!" Ale to už vlak mizí v zatáčce. Ztratil jsem sice půvabnou ručku, která se dotkla mého srdce, z dohledu, ale nevěším hlavu. Už se sem řítí rychlík, v němž cestuje radost. Mine mě bez povšimnutí. Zamrzí mě to, nicméně mám stále dobrou náladu.
Vlaky jezdí sem a tam. Strojvedoucí ani pasažéři mi nevěnují pozornost. Začíná mi to vadit. Ztěžka dosednu na nádražní lavičku a vztekle odkopnu špinavou plechovku, co se povaluje na ještě špinavějších dlaždicích. Odkutálí se daleko a moje rozjařenost s ní. Složím hlavu do dlaní a přemáhám slzy.... Ale co to? Šálí mě sluch nebo doopravdy slyším skřípění brzd? Podívám se... a vidím, že vlak vážně zpomaluje! Vypadá docela jinak než ty předchozí. Je šedivý, umazaný a působí ponurým dojmem.
Zastavil a k mému nezměrnému úžasu se otevřely dveře, z nichž jeden po druhém vystupovali cestující. Nyní už mě obklopují. Mám z nich velice nepěkný pocit. Jsou odění do potrhaných, umolousaných hader, vlasy mají zachuchané, obličeje zamračené a samou vrásku. Jedna žena ke mně přistoupí blíž a chytne mě za ruku. Na kůži mě její dotyk zastudí. "Ahoj, chlapečku!" pozdraví mě sípavým hlasem. "Já jsem deprese, a tohle jsou mí věrní přátelé - strach, bezmoc, zoufalství, nenávist..." Zřejmě by pokračovala dál, ale já se jí vyškubl a dal se na útěk. Byl jsem volný asi tak na pět vteřin, a opět spočívám uprostřed kruhu. Obklíčili mě.
Žena me svou kostnatou ledovou dlaní pohladí po vlasech a zapřede: "Nám neutečeš, miláčku! Kdo čeká na téhle stanici, musí se k nám neprodleně připojit. Jinak zemře!"
A tak se mi mé nevinné pozorování vlaků stalo osudným. Byl jsem donucen nastoupit do vlaku přeplněného těmi nejhoršími pocity, a stát se jedním z nich. Jen proto, že jsem čekal na špatné stanici.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama