Za štěstím - 8. kapitola Čekat a doufat

11. srpna 2010 v 17:47 | Kayluska06 |  Za štěstím
Ginny se má provdat za Draca Malfoye, kterého opravdu miluje. V den svatby je ale na rozpacích. Co když nejedná správně? A co když až bude paní Malfoyová, přestane ji Harry mít rád?


Bydlet ve svém starém domě bylo pro Hermionu příjemně osvěžující. Žádné starosti, žádná přetvářka, žádná bolest. Bylo to tak snadné... A přitom nedokázala Rona ze své mysli tak úplně vytěsnat. A to ji štvalo.
Zajímalo by ji, zda na ni taky myslí - a pokud ano, tak jestli jejího odchodu lituje nebo je z něj nadšený.
A co bylo nejhorší, myslela i na Draca Malfoye. Cítila k němu něco dosud nepoznaného - zvláštní vášeň, která se prolínala s nenávistí. Nerozuměla tomu. Nejradši by ho vlastníma rukama uškrtila, že v ní takové pocity vzbudil.
Od jejího příchodu k rodičům uběhly celé dlouhé dva měsíce a zdálo se, že se po ní nikdo neshání. Připadalo jí to trochu divné a hlavně ji to šíleně mrzelo. Pokaždé však, když si vzpomněla, jak se k ní chovali, řekla si, že vracet se tam nemá smysl. Stejně o ni nikdo nestojí.
Jenomže - co když měli pravdu? Co když k Dracovi opravdu cítila něco víc - něco jiného než spalující hněv?
"Hermionko?" Otec zaklepal na dveře jejího bývalého dětského pokoje, který se teď stal její prozatimní ložnicí.
Hermiona sebou prudce škubla. Hermionko ji oslovoval Ron. Ach, jak moc jí chyběl! K uzoufání moc.
"Ano, tati?" vymáčkla ze sebe.
"Nesu ti snídani."
"Nemám hlad, díky."
"Hermionko, už tři dny jsi nejedla. Co je s tebou? Stýská se ti po Ronovi?"
Kdyby jenom po Ronovi, pomyslela si trpce. Kromě něj velice postrádala i Harryho, Ginny a ostatní Weasleyovy. Natolik si navykla na život s nimi, že se teď cítila opravdu osaměle. Ne snad že by jí rodiče neposkytovali dostatečnou péči, ale ani jeden z nich ji neuměl rozesmát tak, jako George, pohladit tak, jako Ron, pochopit tak, jako Ginny... Co to vlastně....?!?! Ginny ji přece vůbec nechápe! Ani trošičku! Nikdy jí nerozuměla.
"Ne," odpověděla pevně. Projednou ji ani nezradil hlas.
V Doupěti mezitím život pokračoval dál. Ne tak, jako by se nic nestalo, ale skoro to tak vypadalo. Navenek jste v jejich životech nemohli poznat žádnou změnu. George dál vesele vtipkoval o všem možném i nemožném, Ginny pomáhala matce v kuchyni, chodili do práce, hráli famfrpál... Uvnitř jim však bylo hrozně smutno po ženě, jež je opustila.
Nikdy nikdo neřekl nic nahlas - rozuměli si i beze slov. Všichni toužili po jejím návratu - nejvíce samozřejmě Ron - , ale shodli se v tom, že nutit ji k tomu nemohou.
Když už to byly dva měsíce, co odešla, Ron se zeptal Harryho: "Ty, Harry, myslíš, že se Hermiona ještě někdy vrátí?"
Pokrčil rameny. "Nemám tušení, Rone. Je tvrdohlavá a ví, co je pro ni nejlepší."
"A já to nejsem, co," zahučel poraženecky Ron. "Byl jsem k ní sprostý a nespravedlivý. Urazil jsem ji. Jak rád bych se jí omluvil."
Harry by byl rád navrhnul, aby se ji vypravili hledat, ale oba dobře věděli, že násilím ji zpátky přitáhnout nemůžou a ani nechtějí.
"Dopis by ji ale možná mohl přesvědčit," nadhodila Ginny, která se vmísila do jejich debaty. "No ne?"
"Možná," zamyslel se nad tím Ron. "Vlastně už mě to napadlo dávno, ale nevím, co tam napsat, abych se jí nedotkl ještě víc."
"Aspoň to zkus," poradila mu mladší sestra.
"No tak dobře," povzdychl si zhluboka a odešel z místnosti.
Dlouho váhal nad různými slovy, zvažoval, jak nejlépe vyjádřit své pocity tak, aby mu uvěřila, že svého přístupu k ní lituje. Čím by na ni tak mohl zapůsobit?
Po třech hodinách spekulování sesmolil tohle:
Milá Hermiono,
moc mně i všem ostatním chybíš. Byli bychom rádi, kdyby ses vrátila, ale pokud nechceš, nutit tě nebudeme - na to nám na tobě až příliš záleží.
Koukej, já vím, že jsem se choval jako pitomec - ale víš, že já jsem takový od přírody! Vždyť mě znáš! Nechtěl jsem ti ublížit! Jo, jsem fakt pitomec.
Nemůžu ti slíbit, že se napravím, ale jedno ti slíbit můžu: Budu tě milovat navěky.
S láskou,
tvůj potrhlý Ron Weasley
Kriticky si své dílo prohlížel. Nebyl to žádný vrchol romantičnosti ani projev hlubokého žalu, ale upřímně doufal, že to bude fungovat. Připevnil nové rodinné sově (Errol už zkrátka nebylo možné využívat) dopis k nožce a vyhodil ji otevřeným oknem ven.
"Ať jsi kde jsi, Hermionko, doufám, že tě ten pitomej pták najde."
Nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat a doufat.
Dva měsíce. Dva nekonečné měsíce a nic se nezměnilo. S každým dnem to bylo horší a horší.
"Máte návštěvu, pane," ohlásila Rosaline.
Draco okamžitě ožil. "Koho?"
"Vaši matku."
Zhroutil se zpátky do křesla. Nevěděl tak úplně jistě, koho by tu byl radši uviděl - jestli jeho milou, milovanou Ginny, nebo tu mudlovskou šmejdku Grangerovou - aby ji seřval, samozřejmě.
"Přiveďte ji," řekl úsečně - dočista zapomněl, že si v poslední době navykl chovat se k ní zdvořile.
Rosaline ale nevypadala ani pohoršeně ani překvapeně, prostě se jen uklonila jako obvykle a klidila se mu z očí.
Narcisa Malfoyová vstoupila asi o dvě minuty později.
"Dobré odpoledne, synu!" popřála mu bujaře. Od té svatby nesvatby se k němu chovala už zase přívětivě a neházela po něm samé nesouhlasné pohledy, což sice byla hezká změna, ale v porovnání se ztrátou Ginny byla nicotná.
Draco na její pozdrav záměrně nereagoval, jen zalétl očima k pohovce. Jeho matka se na ni elegantně posadila a zahleděla se na něj.
Na krátkou chvíli se rozhostilo hrobové ticho.
"To ani nepřivítáš svoji maminku?"
Pohodil svou světlovlasou hlavou. "Proč jsi přišla?" zavrčel na ni útočně.
"Na návštěvu. To se ani nemůžu podívat, jak se má můj nejoblíbenější syn?"
"Máš jen jednoho syna," utrousil.
"Právě proto je můj nejoblíbenější."
Její slova postrádala logiku a Draco najednou vůbec neměl chuť se s ní bavit.
"Nemám náladu na návštěvy."
"To si ji neuděláš ani na vlastní matku?"
"Zničili jste mi život, maminko," ucedil kysele. "Nechci s tebou ani s otcem už nic mít. Běž pryč."
Narcisa Malfoyová se zatvářila jako by dostala ránu pěstí do obličeje.
"Vždy jsme pro tebe chtěli jen to nejlepší!" bránila se hystericky.
"Omyl - chtěli jste výhodný sňatek pro své vlastní dobro."
"Jak můžeš něco takového říct?"
"Už nejsi ta pravá matka pro mě. Odejdi!"
Pomalu vstala a zamířila ke dveřím. Její chůze najednou pozbyla veškerou ladnost. Byla shrbená a nohy vláčela po zemi. Její chladný sebejistý úsměv se také vytratil. Zbyla z ní jen ubohá troska. A právě s touhle troskou nechtěl mít Draco nic společného.
Vyprovodil ji se slovy: "Sbohem, už se nevracej!"
Počkal, až za sebou zavře dveře, a pak se rozplakal jako malé dítě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama