Maminčin mazlíček versus Tatínkova holčička - 1. kapitola Bouřka, sestry a další věci, které můžete nesnášet

4. října 2010 v 16:20 | Kayluska06
Tohle je část první kapitoly mé druhé "knížky" (ne té hlavní, co píšu, tohle je taková bokovka). Je to o dvou sestrách, Camay a Caoli. První kapitola se jmenuje Bouřka, sestry a další věci, které můžete nesnášet. :D

 Camay

Blesky křižují temnou noční oblohu, všechno tam venku kropí hustý déšť a děsivě blízko se ozývá dunění hromu. Otráveně zatáhnu žluté záclony, takže bouřku alespoň nevidím, ale pořád ji slyším.
Nenávidím bouřku prakticky od chvíle, co jsem se narodila. Máma mi dřív vyprávěla, že když jsem byla ještě miminko, křičela jsem z plných plic, kdykoli byla bouřka. Vzpomínám si, že když jsem trochu povyrostla - mohlo mi být tak kolem čtyř let -, byla pro mě bouřka tou nejstrašidelnější věcí. Třásla jsem se jako ratlík, šíleně jsem se bála, plakala jsem a panikařila a nic jiného mě neuklidnilo než vlézt si k mamince do postele a pevně se k ní přitisknout.
Teď už se bouřky nebojím. Už mi prostě jen vadí. Komu by taky nevadila? Komu se může líbit ohlušující hřmění a blesky a všechno to, co k bouřce patří?
Je mi jasné, že neusnu - alespoň ne dokud nepřestane to pitomé hřmění -, a tak přemítám, čím bych se tak zabavila. Je půl jedenácté v noci. Co tak může dělat patnáctiletá holka v půl jedenácté v noci, když je bouřka?
Vklouznu do županu a jdu si do kuchyně uvařit čaj. Našlapuju tiše jako kočka, abych nevzbudila rodiče. Narozdíl ode mě je nějaká bouřka prostě nemůže rozházet. Vlastně si myslím, že by usnuli i tehdy, kdyby jim přímo nad jejich hlavami vybuchovaly rachejtle.
Zapnu rychlovarnou konvici a z kredence vytáhnu sáček s ovocným čajem. Připravit si čaj umím už odmalička. Není to nic složitého. Nikdy nikoho nenapadlo, že bych se mohla opařit. Když mi bylo tak, já nevím, pět, prostě mi ukázali, jak se to dělá, a hotovo. Naučila jsem se to poměrně snadno a nikdy se mi nic nestalo. Řekla bych ale, že je to jasný důkaz toho, jak málo si mě naši váží.
Nejsem jedináček. Mám mladší sestru Caoli. Vsadím se, že tu by nikdo nenechal, aby si sama udělala čaj. Vlastně není schopna udělat sama cokoli. Je tak hrozně nesamostatná. Je jí třináct, ve třídě patří mezi ty, se kterými se všichni chtějí za každou cenu skamarádit, a já absolutně nechápu proč. Snad proto, že je tak sladká. Vypadá jako andílek. Ne, princezna je přesnější. A jako princezna se i chová. Všichni ji obskakují a dělají to rádi. Všichni až na mě, samozřejmě, protože já se nenechám jejím rozkošným zevnějškem ošálit. Vím, jaká ve skutečnosti je. Je to panovačná mrcha. Přesně tak. Princezna Caoli je panovačná mrcha. Je si dobře vědoma toho, že ostatní se můžou přetrhnout, aby se jí zavděčili. Mám pocit, že by mě nesnášela tak jako tak, ale fakt, že já pro ni nehnu prstem, pokud vyloženě nemusím, je asi přesto rozhodující. Od chvíle, co máma Caoli přivedla na svět, věděla jsem, že je to můj osobní ďábel. Já se ale jen tak nedám, to si nemyslete. Caoli má se mnou zrovna tak těžký život jako já s ní.
Ale víte co? Ačkoliv se o sebe Caoli neumí postarat, i když je to jen hloupé hezké stvoření bez mozku, co mi čtyřiadvacet hodin denně kazí náladu (no dobře, čtyřiadvacet hodin denně možná ne - i ďáblové mají nárok na odpočinek), jedno jí upřít nemůžu. Caoli se bouřky nikdy nebála.
Čaj je hotový. Opatrně usrknu, abych si nepopálila jazyk. Lahodná chuť horkého nápoje mě hned povzbudí. Všechno se hned zdá snesitelnější - dokonce i hřmění jako by nebylo tak nahlas. Jako by někdo najednou prudce zeslabil zvuk. Zhluboka vydechnu. Tohle je příjemné.
Najednou za sebou zaslechnu kroky. Otočím se, přičemž mi z ruky vyklouzne šálek, spadne na zem a roztříští se. Vroucí tekutina se rozlije po včera vydrhnuté podlaze.
Vidíte? V jednom kuse mi komplikuje život.
A jestli si myslíte, že uslyším nějaké "Promiň, nechtěla jsem tě vylekat!" nebo "Ukaž, uklidím to.", tak jste na omylu. To by nebyla moje sestřička.
"Co blbneš?" zasyčí na mě. "Ještě vzbudíš naše. A udělej mi taky čaj. Mám docela žízeň."
Typická Caoli.
"Udělej si ho sama," zavrčím na ni a začnu se utírat tu velkou louži, aniž bych čekala, že mi pomůže.
Caoli pohodí hlavou s dlouhými temně hnědými vlasy tím svým princeznovským způsobem. Na každého by to zabralo, jen na mě ne.
"Potvoro," procedí skrze zaťaté zuby.
Sama si čaj uvařit nedokáže. Podrážděně se šourá zpátky do svého pokoje. Tiše se zasměju. Je prostě nemožná.
Ne že bych ji přímo nenáviděla, ale ráda ji taky nemám. Alespoň ne tak, jak by člověk měl mít rád svou sestru. Jenomže ona si za to může sama.
Nejradši bych ji popadla a postavila ji ven za dveře do té hnusné bouřky.
Ale ta by zase žalovala! A všichni by se pochopitelně postavili na její stranu. No, možná až na tátu. Táta je vždycky na mé straně, čehož si moc cením. Vždycky jsem k němu měla blíž než k mámě (teda až na ty chvíle, kdy byla bouřka, a já potřebovala máminu blízkost a chlácholení) a on zase měl vždycky o kapku víc radši mě než Caoli. Caoli říkal, že je jeho princeznička (což v jazyce normálních lidí jako jsem já znamená "rozmazlený fracek"), ale mně říkal, že mě má rád. Co je víc, hm?
Tak moc bych si přála být na místě mé nejlepší kamarádky Grace. Ta má sice pět sourozenců (Gordona, Ginu, George, Gemmu a Gwen), ale všichni jsou super. Vyměnila bych kohokoli z nich za Caoli. Nejstarší, Gordon, bydlí sto kilometrů od domova, takže by ani neměl příležitost mě otravovat. Gina je kosmetička, což sice podle mě není přímo životně důležité povolání, ale ona je v něm výborná a hlavně spokojená. Navíc nemá mozek vymytý jako všechny ty ostatní trubky, co myslí jenom na módu a na make-up, takže je to v pohodě. George je na výšce, ale bydlí doma. Ačkoliv se může zdát, že když chodí na vysokou školu, tak klade na vzdělání důraz, ve skutečnosti se ale učení moc nevěnuje a raději se někde poflakuje. Jeho rodiče to sice neschvalují, zato všichni ostatní mají George rádi, protože je pro každou špatnost. Gemma je dvanáctiletá hipísačka usilovně bojující za mír a Gwen je zase tak maličká (jsou jí teprve dva roky), že ani otravovat neumí. To jenom já mám sestru, co se mě snaží vytrvale dohnat k šílenství. No řekněte mi, čím jsem si to zasloužila.

Caoli

Moje sestra je příšera. Nejen že se tak chová, ona tak i vypadá. Po tom nočním incidentu jsem se rozhodla být na ni protivnější než obvykle.
"Dobré ráno," přeje mě a mámě, když se vynoří ze svého pokoje. Na hlavě má místo vlasů jakýsi zježený chuchvalec, pod očima má temně fialové kruhy a jednu nohavici kalhot od pyžama má vyhrnutou a druhou ne. Znechuceně se odvrátím.
"Dobré ráno, holčičko," odtuší máma. Já záměrně nereaguju.
"Camay, prosím tě, nachystej Caoli snídani. Já už hrozně spěchám." Mamka popadne kabelku, rychle mi vlepí pusu na tvář, mávne na Camay a je pryč.
Camay zeširoka zívne a začne připravovat míchaná vajíčka. Já se mezitím odběhnu do koupelny namalovat.
Když se vrátím, na stole leží jedna porce míchaných vajíček. Jedna jediná. A Camay si na ní právě pochutnává.
"Kde je moje snídaně?" zahřímám.
Camay pokrčí rameny a nevzrušeně jí dál.
"Slyšelas mamku. Máš mi ji nachystat."
"Je mi jedno, co říkala máma," ušklíbne se Camay, strčí si do pusy poslední sousto, vstane od stolu, dá špinavý talíř do myčky, odejde do svého pokoje a zamkne se v něm.
Pár vteřin zůstávám stát jako opařená, pak otevřu lednici, nahlédnu do ní a po chvilce váhání vytáhnu kelímek s bílým jogurtem. Bude mi to muset stačit.
Když dojím, napíšu mamce smsku, že je na mě Camay hnusná a že se o mě nechtěla postarat. Zaklapnu mobil, spokojená sama se sebou, a pustím si v obýváku na plné pecky rádio. Jestli si Camay myslí, že mě může jen tak ignorovat, tak se šeredně mýlí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lucí lucí | Web | 5. října 2010 v 22:09 | Reagovat

Tak by mě zajímalo jak moc je v tom tebe.Samozdřejmě to tak být nemusí, co já vím jestli máš sourozence. Ale z vlastní zkušenosti vím, že většina lidí, když píše se alespoň v něčem s nějakou postavou ztotožňuje. :-) Jinak uplně Spupr jako vždy. Jo díky za koment na blogu.
lussinda :-)

2 Mireldis Mireldis | Web | 10. října 2010 v 19:07 | Reagovat

hezky vazne :D mas talent ! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama