Milovat nebezpečné

17. dubna 2011 v 16:06 | Kayluska06 |  Milovat nebezpečné
Jsou osoby, do kterých byste se nikdy neměli zamilovat...


Byla zima, několik stupňů pod nulou, tam, kam nedosáhlo slabé světlo z pouličních lamp, černočerná tma, nad městem se stahovala mračna slibující hustý déšť, a nikomu se nechtělo být venku. Nikomu až na mladou dívku, která seděla na houpačce na potemnělém dětském hřišti, mírně se houpala, nevnímala chlad, přestože měla husí kůži, ignorovala skutečnost, že už měla být dávno doma, a vůbec ji nezajímalo, že jestli okamžitě nepůjde někam do tepla, bude jistojistě nemocná.
Ale... jak by jí tyhle věci mohly připadat důležité? Všechno bylo bezvýznamné v porovnání s tím, co se jí stalo.
Ještě nedávno by o sobě mohla tvrdit, že je šťastná, a zase by si ani tolik nevymýšlela. Ve škole se jí dařilo, s rodiči i s mladším bratrem vycházela, její vztahy s přáteli byly jen ty nejlepší. A pak se to všechno zhroutilo kvůli jedinému. Jedinému, na čem jí skutečně záleželo.
Rozpršelo se. Zpočátku si toho nevšimla, ale po nějakých deseti minutách ji ledové kapky zastudily na obličeji. Překvapeně vzhlédla. Kdy začalo pršet?
Poprvé ji napadlo, že by možná měla jít domů, avšak okamžitě to zavrhla. Neměla náladu se přede všemi přetvařovat a už vůbec ne se s nimi dohadovat kvůli pozdnímu příchodu. Tušila totiž, že už je pěkně pozdě. Vytáhla z kapsy mobil, aby se přesvědčila.
Měla několik zmeškaných hovorů. S pošetilou nadějí se podívala. Hledala v seznamu volajících jedno jméno, ale nenašla ho. Matka, otec, matka, matka, bratr, Brenda, otec. Co po mně chtějí? Proč mi nedají pokoj???
Otráveně zasunula mobil zpátky do kapsy nyní už promáčených džínů. Zapomněla se podívat na čas, ale to bylo stejně jedno.
Opřela se čelem o studený řetěz houpačky. V životě se necítila tak osamělá a nepochopená. Byl to hrozný pocit.
Seděla tam asi hodinu, maličko se pohupovala, mokla a utápěla se ve své samotě a depresi.
Neměla ponětí, proč nemá chuť a sílu vstát a odejít. Prostě tam dál seděla a čekala na zázrak.
Brzy začala posmrkávat a kašlat a taky ji rozbolelo v krku. Nijak to neřešila.
Asi by tam takhle seděla až do rána, kdyby najednou nezaslechla důvěrně známý hlas: "To snad ne!"
Polekaně vzhlédla a srdce se jí hlasitě rozbušilo. Přece to nemůže být on.
Usilovně mžourala do tmy, ale ať se snažila sebevíc, postavu nerozeznala.
"Rayi?" zavolala, protože už nevydržela být déle na pochybách. Musela vědět, jestli je to on.
"Heidi!" v jeho hlase byla jasně znatelná úleva.
"Počkej, už jsem ji našel," řekl Ray.
"Cože?" vyhrkla zmateně. Je s ním snad ještě někdo?
"Jasně. Postarám se o ni. Ty zavolej jejím rodičům. Tak zatím."
Aha. Telefonoval.
"Heidi, co tu do háje děláš?"
Vypnul mobil, ale nechal ho vytažený a svítil si na cestu. Posadil se na vedlejší houpačku a nastavil mobil tak, aby jí ozářil obličej. Přimhouřila oči, protože ji to náhlé světlo oslepovalo.
"Dej to pryč," vyzvala ho.
"Promiň." Okamžitě to udělal. "Co to vyvádíš? Proč utíkáš z domova?"
"Já přece neutíkám."
"Ne? Tak proč mi už čtyřikrát volal Matt, že jsi nezvěstná?"
"Trochu jsem se zdržela venku," odpověděla bezvýrazně. Srdce stále ještě bilo rychleji, než by mělo, ale už se docela uklidnila.
"Trochu?" opakoval hystericky. "Je čtvrt na dvě v noci!"
Pokrčila rameny. "Zrovna od tebe bych čekala víc pochopení."
"Měl jsem o tebe strach."
"Sám se touláš po venku skoro každou noc," opáčila.
"O sebe strach nemám."
"Snad jsi mě nehledal."
"Hledal. Jako spousta lidí."
"To je absurdní."
Komu by na mně záleželo tolik, že by mě šel o čtvrt na dvě hledat do toho deště?
"Matt úplně vyšiloval."
"Mrzí mě, že jsem ho vyděsila."
"Mně jsi taky vyděsila."
"To mě mrzí ještě víc."
"Proč mám pocit, že cokoliv spojeného se mnou, se tě dotýká víc než cokoliv spojené třeba s Mattem?"
Heidi děkovala Bohu za to, že je taková tma a on tedy nevidí, jak zčervenala.
Teď mohla buď vyklopit pravdu, nebo mu zalhat a tvrdit, že se mu to jenom zdá. Nebo taky mohla mlčet a nechat ho, ať si myslí, co chce.
Vybrala si čtvrtou možnost.
Změnila téma.
"Je mi hrozná zima," postěžovala si.
"Ukaž, podej mi ruce," vybídl ji.
Váhavě k němu natáhla ruce. Nahmatal je a vzal do svých dlaní, které příjemně hřály.
"Jak to děláš?" zeptala se Heidi.
Neodpověděl.
Chvíli jí zahříval ruce a tím dotykem jí nevědomky zahříval i srdce.
"Proč ses o mě vlastně bál?" odvážila se zeptat.
Zhluboka se nadechl. "Protože..."
Místo dalších slov se naklonil a políbil ji. "Proto," řekl.
Zalapala po dechu. Tohle nečekala. Jakmile se vzpamatovala, procítěně zašeptala: "To je ten nejlepší důvod ze všech,", a vrátila mu polibek.
Seděli vedle sebe, ruku v ruce, v dešti, v mraze... a v ty okamžiky ani jeden z nich nemohl být šťastnější.
xxx
"Měla bys jít domů," řekl asi po půl hodině.
"Ne," zavrtěla vzdorovitě hlavou.
"Taky nechci," vzdychl.
"Vrátím se až ráno."
"Doprovodím tě domů."
"Já... no... tak dobře," svolila nakonec, opatrně se zdvihla, pořád se ho držela.
Kráčeli mlčky, ačkoli si měli o čem povídat. Oba měli dojem, že slova nejsou zapotřebí.
Před vchodem se zastavili. Rozsvítila se malá vchodová lampička. Zahleděli se jeden druhému do očí.
"Tak už to neprotahujme," prohlásil Ray, navzdory svým slovům si ji však přitáhl pevně k sobě a dlouze ji políbil.
Dveře se otevřely a ven vyběhla Heidina matka. Heidi chtěla od Raye odskočit, ale on ji svíral příliš silně.
Matka zůstala stát jako opařená, když je spatřila.
"Heidi! Heidi! Heidi!" hulákala jako v transu.
Její křik přivolal Heidina bratra. "Ty žiješ?" vyvalil na ni oči.
Heidina matka se konečně vzpamatovala. "Kde jsi byla? A kdo jsi ty?" vřískala.
"Mami, to je Ray, on mě..."
"Nic mi neříkej!" Matka byla celá rudá v obličeji. "To s ním jsi byla celou dobu. Učí tě flákat se po nocích! Ale s tím je konec, holčičko. A ty vypadni!" Začichala. "Chlast je z tebe cítit na sto honů! S mojí dcerou se stýkat nebudeš, rozumíš?!?! Nebudeš!"
Surově popadla Heidi za paži a zatáhla ji dovnitř domu. Heidi by byla ráda řekla něco na svoji nebo Rayovu obhajobu, jenže se nevzmohla na slovo.
Bez jediného pípnutí vyslechla matčino zuřivé kázání, načež se celá zdeptaná odebrala do svého pokoje.
Věděla, že její láska nemá šanci přežít.
Padla na postel, zabořila hlavu do polštáře a rozplakala se. Dokonce ani vzpomínka na Rayovy úžasně sladké rty s mírnou příchutí nějakého alkoholu, který předtím vypil, jí nebyla dostatečnou útěchou.
xxx
Zdánlivě neřešitelná situace byla nakonec vyřešena překvapivě jednoduše. Heidi a Ray se stýkali za zády její matky. Jejich schůzky byly naprostým tajemstvím a o to víc byly vzrušující. Před rodiči si Heidi dávala dobrý pozor, aby náhodou nedala najevo svou zamilovanost, občas se ale neubránila blaženému povzdechu nebo zasněnému výrazu.
Heidi měla domácí vězení, ale vzhledem k tomu, že otec s matkou byli věčně v práci a bratr slíbil, že na ni randění s Rayem nepráskne, bylo to opravdu až podivně snadné.
Ubíhaly dny a Heidi byla spokojená.
Když se přiblížil čas Rayových osmnáctin, pozval ji na oslavu. Vzhledem k tomu, že se po celou dobu, co spolu chodili, držel zpátky, Heidi dospěla k závěru, že by to nemělo být nebezpečné, a pozvání s nadšením přijala. Pochopitelně to musela před rodiči zatajit - a pro jistotu nic neřekla ani bráchovi - a namluvila jim, že bude spát u kámošky. Nikdo nic nenamítal a Heidi se bezstarostně těšila na příjemný večer.
Brzy se však vyskytl problém. Ray si usmyslel slavit narozeniny na chatě jakéhosi vzdáleného příbuzného, která byla špatně přístupná - nedalo se tam dopravit ani vlakem, ani autobusem. Řešením byla Heidina motorka. Ray řekl, že pojede s ní na její motorce, a jeho dva kámoši, které taky pozval, že taky mají motorku. Heidi souhlasila.
Na místo dorazili bez potíží a první tři hodiny byl průběh oslavy pozvolný. Povídali si, poslouchali dobrou hudbu a tu a tam se něčeho napili.
Frekvence pití se však zvyšovala a zábava se rozjížděla. Heidi nebylo proti mysli trochu se opít, jenomže si nevšimla včas, kdy překročila hranici. Stále jí nalévali, všichni se smáli a měli báječnou náladu a Heidi se pomalu ztrácela ve víru barev, tvarů a zvuků.
Hodiny plynuly, ale čas pro nikoho nehrál roli. Proto je těžké určit, v kolik hodin přesně Heidi omdlela. Nejprve si všichni mysleli, že prostě usnula, když jsem ji ale nepodařilo probudit, začali si dělat starosti. Dívka byla v obličeji celá zelená a dýchala velmi pomalu.
"Panebože," ozval se Ray. "Co když má otravu alkoholem?"
"Nepřeháněj," mírnil ho Matt.
"Hele, mně je to fuk, jo? Já jdu spát!" oznámil Derrick, vrávoravě zamířil pryč, ale seknul sebou už po třech krocích. Na místě usnul.
"Musíme zavolat záchranku, Matte," řekl Ray.
"Nehroť to. Vyspí se z toho. Do rána bude O.K."
"A co když ne?" panikařil Ray. "Zavolejme radši tu záchranku."
Matt se podvolil a šel si pro mobil, jenže neměl signál. Ani Ray ho neměl. Derrickův a Heidin mobil na tom nebyly o nic líp.
Ray začal pěkně hlasitě nadávat.
"Musíme něco udělat, Matte," obrátil se zoufale na kamaráda.
"Já nevím, co," odsekl Matt.
"Co kdybychom ji odvezli do nemocnice?" navrhl Ray.
"Jak prosím tě?"
"Přece na motorce! Vzbuď Derricka, je tu z nás kromě Heidi jediný, kdo má řidičák."
Matt udělal, co mu Ray nařídil, ale Derrick se nedal vzbudit. Měl příliš tvrdý spánek.
"Počkáme, až se z toho Derrick vyspí, a on ji pak odveze."
"Nemůžeme čekat tak dlouho," protestoval Ray.
"Tak co tedy navrhuješ?"
Ray se zamyslel jen na vteřinku. "Odvezu ji sám."
"Neblbni! To nemůžeš. Neumíš řídit."
"Nemůže to být tak těžké," mínil Ray a už se hrnul k Heidi.
"Nedělej to!"
"Jenom mi s ní pomoz a nech těch debilních keců!"
Matt rezignovaně vzal Heidi za nohy a nesli ji společně s Rayem ven z chaty.
Trvalo jim to docela dlouho než se i s Heidi vypotáceli ven a posadili ji na motorku tak, aby držela.
"Neumírá, že ne?" otočil se Ray na Matta, když si nasazoval helmu.
"To víš, že ne. Tak ahoj, a hodně štěstí!"
"Díky, budeme ho potřebovat."
Ray po několika neúspěšných pokusech nastartoval a konečně se mu podařilo rozjet kupředu.
xxx
Všude byla tma. Heidi otevřela oči, ale tma nezmizela, naopak jako by se jen prohloubila. Zamrkala. Žádná změna.
Kde to jsem?
S vypětím všech sil doopravdy otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než si oči přivykly dennímu světlu. Zjistila, že leží na lůžku v nemocničním pokoji, je napojená na nějaké přístroje, které v životě neviděla a neměla sebemenší ponětí, k čemu slouží, a na kraji její postele seděla její nejlepší přítelkyně Brenda a klimbala.
Trochu se poposunula, ale zabolelo ji to, tak toho raději nechala.
Otevřela ústa a tichounce zasyčela: "Brendo."
Brenda ji kupodivu slyšela a okamžitě byla vzhůru.
"Heidi!" vyjekla a vrhla se k ní. Objala ji hubenými pažemi. Heidi ji slabounce odstrčila, poněvadž se bála, že ji kamarádka rozmačká.
"Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," brebentila Brenda. "Měla jsem o tebe šílený strach!!!"
"Proč?" nechápala Heidi. "Co se stalo? A co dělám tady? Jsem nemocná?"
Brenda vykulila oči. "Ne. Zraněná. Ty si to nepamatuješ?"
"Co si mám pamatovat?"
"No, bylas přece na oslavě Rayových narozek. A tam ses opila a dostala otravu krve a on tě vezl do nemocnice a na silnici havaroval. Tys utrpěla otřes mozku a bylas i v kómatu... asi čtyři dny, ale teď jsi naštěstí v pořádku a živá... mám takovou radost!"
Mluvila tak rychle, že to Heidi ani nestačila vstřebávat.
Ale na ty narozeniny si vzpomínala. Ano, trochu se tam napila...
No, zjevně víc než jen trochu.
"Ray mě vezl...?" Docvaklo jí, na čem. "Na motorce!!!"
"Jo," potvrdila Brenda.
"Ježíši."
"Jo."
"A co Ray? Jak je na tom?"
"No... zdravotně je v pohodě, ale..."
"Ale co?"
"Půjde do vězení, Heidi. Řídil opilý a ještě k tomu bez řidičáku, což mělo ještě k tomu za následek vážné poškození tvého zdravotního stavu. Tohle nemohla policie nechat jen tak plavat."
Heidi se sevřel žaludek. "To je jasné."
"Měla by ses na něj vykašlat, Heidi. Mělas to udělat už dávno."
Heidi se točila hlava. Skončit s Rayem?
"Já vím. Ale on... nedělal takové věci tu dobu, co jsme byli spolu."
"Já ti věřím, Heidi, ale musela jsi vědět, že to takhle dopadne, ne?"
Heidi maličko pokrčila rameny.
"Půjde do vězení. S takovým člověkem bys neměla mít nic společného."
Heidi odevzdaně přikývla.
"Skončím to."
Brenda se usmála.
"Neboj, já tě podržím."
"Není nad kamarádky, jako jsi ty, Brendo," řekla Heidi upřímně.
"Všechno bude zase super, uvidíš. Až se uzdravíš, vyrazíme na lov a sbalíme pořádný kluky."
"Ty umíš zvednout náladu, Brendo."
Zazubila se.
Po pár minutách musela odejít. Heidi se dala do průzkumu pokoje. Pořád ještě byla zesláblá, ale jenom ležet a nic nedělat ji ubíjelo.
V zásuvce nočního stolku našla nějaký papírek. Zvědavě ho rozložila a s úžasem odhalila Rayův rukopis:
Mrzí mě, co se stalo. Miluju Tě. Nezapomeň na mě. Ray
P. S.: Nemusíš na mě čekat, ale jestli budeš, slibuju, že už Tě nezklamu. Už nikdy.
Heidi se oči zaplnily slzami.
Ať už půjde s Brendou lovit kluky jednou nebo třeba stokrát, stejně si žádného nevybere. Protože bude čekat na Raye.
Věděla to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *S.I* *S.I* | Web | 18. dubna 2011 v 14:53 | Reagovat

Zajímav é čtení

2 lussinda lussinda | 19. dubna 2011 v 14:49 | Reagovat

:)

3 lussinda lussinda | Web | 16. května 2011 v 14:00 | Reagovat

ahoj, vlastně ani nevím proč jsem to udělala, ale založila jsem si nový blog. Možná proto že si naivně myslím, že začít od začátku něčemu pomůže:)
Tak jen hlásím poslednímu člověku kdo si ještě pamatuje že nějaký blog mám, že se přesouvá na www.thousand.blog.cz
takže pápá lussindo!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama