Co oči nevidí

23. května 2012 v 15:31 | Kayluska06 |  Co oči nevidí
Elena bývala nejoblíbenější holkou na škole. Pak oslepla a všechno se změnilo.


"Tak to by bylo pro dnešek vše," uzavřela vyučovací hodinu profesorka Smartová. "Vlastně ještě něco. Byl by někdo z vás tak hodný a zanesl Eleně úkoly?"
Ještě před necelým měsícem by se zvedl les rukou. Všichni by se mohli přetrhnout, přinést jí úkoly by znamenalo obrovskou poctu. Hádali by se mezi sebou a ten, kterému by ta čest nakonec připadla, by z toho těžil ještě minimálně dva týdny. Každému by na potkání vyprávěl o Elenině luxusním domě a vůbec o jejím osobním životě, o tom, jaká je mimo školu.
Ale to už bylo dávno. Od té doby se mnohé změnilo. Elena se nešťastnou náhodou připletla k přestřelce a přišla v ní o oči. Jako zázrakem přežila, ztratila však zrak. Přes noc se z nejoblíbenější holky na škole stal outsider. Invalida. Vyvrhel. Prvních pár dnů, které trávila v nemocnici, se o ní mluvilo prakticky nepřetržitě, tu a tam někdo vyjádřil lítost nad jejím osudem, ale většina lidí to považovala pouze za vzrušující a zajímavé téma k šíření klepů. Poté se vrátila domů, odkud doposud ani jednou nevyšla, lidi přestaly debaty o její slepotě bavit a časem na ni skoro všichni zapomněli. Nikdo se k ní nechtěl znát. Holka, která nevidí na cestu. Holka, které nevidí vůbec nic. Holka, která už nikdy nebude žít obyčejný život. Taková holka přece nemůže být jejich královnou.
Smartová přejela celou třídu pohledem. "Žádný dobrovolník?" podivila se.
Všichni zarytě mlčeli, dívali se na své ruce složené na lavici nebo si pohrávali s tužkou.
"No, jestli se nikdo nepřihlásí dobrovolně, tak..."
"Já jí to odnesu."
Hlavy všech studentů a studentek se otočily na tichou dívku v poslední lavici u dveří. Byla pro ně zhruba stejně důležitá jako pavučina v rohu třídy. Jmenovala se Meryl Greyová, a co kdo pamatoval, nikdy neměla přátele. Vždycky seděla v koutku, ostatních se stranila, nosila příšerné oblečení a dostávala dobré známky. To bylo tak všechno, co o ní její spolužáci věděli.
Profesorce Smartové se viditelně ulevilo. Hrozně nerada své studenty nutila dělat něco, co nesouviselo s výukou. "To budeš hodná, Meryl, děkuju."
"Není zač," odpověděla Meryl polohlasně.
Zazvonilo, kluci a holky povstávali ze židlí a pozvolna odcházeli, akorát Meryl zůstala na svém místě. Učitelka jí dala nějaké papíry ve vínových deskách, Meryl je zastrčila do tašky, rozloučila se a spěchala pryč.
Na rozdíl od svých spolužáků Meryl Elenu odjakživa obdivovala a nemínila v tom přestat jen kvůli tomu, že je teď slepá. Elena s ní za celý Merylin život jediné slůvko nepromluvila a Meryl si to zoufale toužila vynahradit.
Eleninu adresu si pamatovala z jedné pozvánky na párty, kterou našla na lavici jedné z Eleniných někdejších kamarádek. Nebylo to moc daleko, v pohodě to ušla pěšky. Před velkým přepychovým domem se zastavila a zazvonila.
Přišla jí otevřít postarší dáma v pracovní uniformě - zřejmě služebná. Meryl ji zdvořile pozdravila a řekla jí, že nese Eleně nějaké školní věci.
"Vydržte chviličku. Zeptám se slečny Eleny, jestli vás přijme."
Služebná ji zavedla do salonku pro hosty. Meryl se posadila na na první pohled drahé kožené křeslo a začala si z nervozity okusovat zeleně nalakovaný nehet. Připadala si tu zoufale nepatřičně.

xxx

Elena ležela na posteli a poslouchala MP3ku, když se ozvalo zaklepání na dveře. "Dále!" zvolala a vypnula přehrávač. Naslouchala zvuku otevírajících se dveří a nasála důvěrně známou vůni Enidina parfému. O vteřinu později služebná Enid promluvila.
"Slečno, máte tu návštěvu."
"Vážně? A koho?"
"Nevím, slečno. Nějaká vaše spolužačka. Ona se nepředstavila... Omlouvám se..."
"To nic. Pošli ji sem, prosím."
Enid uposlechla a zanedlouho se vrátila i s Meryl. Zavřela za ní dveře a diskrétně se vzdálila.
"Ahoj," pozdravila rozpačitě Meryl.
"Ahoj," odvětila vlídně Elena. Hlas té dívky nepoznávala. "Kdo jsi?"
Meryl se ošila. Nechtěla říkat Eleně pravdu. Nechtěla sledovat, jak její nevidomé, ale přesto nadšením rozzářené oči, pohasnou zklamáním. A taky nechtěla, aby ji odsud nechala vyhodit.
"Shelly," řekla proto. Shelly byla Elenina nejlepší přítelkyně. Kdysi.
"Tvůj hlas nezní jako Shellyin," namítla Elena.
"Jsem nachlazená," zamlouvala to Meryl.
"To je mi líto."
"To ani nestojí za řeč. A jak se vlastně máš ty?"
"Jde to. Docela."
"Zvládáš to?"
"Snažím se."
"Přinesla jsem ti nějaké věci do školy. Úkoly a nějaké poznámky."
"Děkuju, to je od tebe milé. Polož to na stolek." Zvedla ruku, aby jí ukázala směr, a pak ji zase bezděčně spustila podél těla. Meryl si toho gesta všimla a dojalo ji. Cítila, jak ji v očích štípou slzy.
"A co je ve škole nového?"
"Nic zvláštního."
"Nekecej! Žádné drby?" užasla Elena.
"Co jsi pryč, skoro nic se neděje," vymýšlela si Meryl.
Elenina tvář doslova vyzařovala světlo. "To zní logicky," usoudila šťastně. "Vždycky jsem byla epicentrem všeho dění."
Meryl přikývla, pak jí došlo, že to Elena nemůže vidět, proto řekla: "Jo."
"Mluví se o mně pořád?" vyzvídala.
"V jednom kuse," lhala Meryl dál. Nedokázala jí zkazit radost.
Elena se usmívala jako sluníčko. Meryl se hrnuly do očí další slzy. Bylo jí jasné, že už je nevydrží dlouho zadržovat.
"Už... už budu muset jít. Nezlob se."
"V pohodě. No, moc ráda jsem si s tebou popovídala. Stavíš se zase někdy?"
"Stavím se hned zítra," slíbila Meryl. "Tak ahoj," vyhrkla a co nejrychleji vyklouzla z pokoje.

xxx

"Enid?"
"Ano, slečno?"
"Jak vypadala ta holka, co zrovna odešla?"
"No... měla červené vlasy, velmi bledou pleť a... zvláštní oči. Ano, velice zvláštní oči. Tak světlé a průzračné jsem ještě nikdy neviděla."
"Světle šedé oči?"
"Ano, slečno."
"Tak ti děkuji, Enid. Můžeš jít."
Enid odešla a Elena si začala lámat hlavu nad tím, proč ji ze všech jejích spolužáků navštívila zrovna Meryl Greyová.

xxx

Meryl se pomalu vlekla školní chodbou, záměrně se loudala, odkládala okamžik, kdy vejde do třídy a všichni se na ni sesypou jako hejno sršňů. Cestou potkávala lidi, kteří se na ni dívali, někteří zlověstně, jiní zvědavě. Sem tam na ni začal někdo pokřikovat, jaké to je vidět tu slepou looserku naživo. Meryl neodpovídala a pokračovala v chůzi.
Když vstoupila do učebny, zhluboka se nadechla a zamířila ke své lavici. Okamžitě se k ní všichni přihrnuli a obklíčili ji.
"Tak co, outsiderko? Jaká je Elena jako zkrachovalá existence?"
"Proč jsi za ní lezla? Stejně tě nevidí! Jseš jí ukradená!"
"Kamarádíčkuješ se s invalidkou? Měla by sis dávat větší pozor, huso!"
Hulákali jeden přes druhého, Meryl se urputně snažila přes ně probojovat, ale neměla šanci. Zachránilo ji až zadrnčení školního zvonku a příchod učitele. Vystřelila ke svému místu a s vděčností dosedla na židli. Ostatní ji sice pořád ještě propalovali pohledem, ale ona se přesto cítila v bezpečí.

xxx

Ten den byl pro Meryl jako jedna velká noční můra. Jediné, co jí bránilo v útěku ze školy, byla myšlenka na to, jak silná teď Elena je, jak působila vyrovnaně.
Nemohla se dočkat, až bude pryč ze školy.

xxx

Elena už Meryl netrpělivě očekávala. Kdyby měla zrak, každou chvíli by se koukala na hodiny. Konečně ji Enid přivedla.
"Ahoj."
"Ahoj, Meryl," odpověděla tak klidně a sebejistě, jako by ji viděla.
Meryl na ni zůstala šokovaně zírat. "Ty to víš?"
"Jo."
"Jak jsi to zjistila?"
"No, samozřejmě jsem poznala, že nejsi Shelly. Tak jsem se poptala Enid - to je naše služebná-, jak vypadáš. Zjistila jsem to z jejího popisu."
"Ty víš, jak vypadám?"
"No jasně, chodíme spolu přece do třídy!" Elena se půvabně zasmála.
"Hm. Totiž... nikdy jsem neměla dojem, že bys mě vnímala."
"Nejde tě přehlédnout."
"To myslíš moje červené vlasy?" Merylina ruka k nim automaticky vzlétla a sevřela pramen mezi prsty.
"No, to taky. Ale hlavně ty oči. Tvoje oči jsou zvláštní, mystické. Stačilo by málo a byly by z nich nejkrásnější oči světa."
"Jsi si jistá, že pořád ještě víš, o kom mluvíš?"
"Myslím to vážně, Meryl! Oči jsou dar, víš?"
"Jo, ale že by zrovna ty moje byly kdovíjak nádherné..."
"Jsou," trvala na svém Elena.
"Jak myslíš."
Elena se spokojeně usmála. "Tak. A teď mi pověz, Meryl, proč jsi za mnou přišla."
"Včera jsem ti to slíbila."
"A proč jsi přišla včera?"
"Abych ti donesla úkoly."
"To mohl udělat kdokoliv jiný."
Meryl si vzpomněla, jak se do toho nikomu nechtělo, a potlačila vzlyk.
"Já jsem chtěla."
"No dobře, ale proč."
Meryl se zamyslela, a pak se rozhodla být upřímná: "Protože tě odjakživa obdivuju."
"Fakt?"
"Jo."
"Víš, co mě mrzí?"
"Co?"
"Že mě tolik lidí obdivuje, ale nikomu kromě tebe nestojím za to, aby mě navštívil."
Meryl polkla. "Třeba nemají čas."
Elena pokrčila rameny. "Třeba."
"Je mi to líto."
"Až se vrátím do školy, zase se to zlepší."
"A kdy to bude?"
"Já ještě nevím. Určitě brzo."
"To je dobře. Hrozně všem chybíš."
"Moc je všechny ode mě pozdravuj."
"Budu."
Meryl s těžkým srdcem sledovala Elenin přenádherný obličej, který byl doslova naplněný štěstím. Věděla, že to pro ni bude příšerné, až se vrátí do školy a zjistí, že je pro všechny nula, nedokázala jí ale říct pravdu.
"Ty, Meryl, zkoušela jsi někdy tužku na oči?"
"Ehm, ne," odpověděla Meryl. Ve skutečnosti netušila, že existuje tužka, kterou můžete použít na oči, a už vůbec neměla ponětí, jak má taková tužka vypadat.
"Ale to je chyba. Zkus ji. Tvoje oči díky ní budou vypadat kouzelnější."
"Dobře," hlesla Meryl.
"Můžu se na něco zeptat?"
"No samozřejmě."
"Tobě nevadí, že nemáš přátele?"
Ta otázka byla dost osobní a Meryl si nebyla tak úplně jistá, jestli chce, aby Elena znala odpověď, nakonec však řekla: "Vadí mi to. A jak! Ale nemůžu s tím nic dělat."
"Jak to myslíš, že nemůžeš?" nechápala Elena. Její nevidoucí oči vypadaly zmateně.
"Nevím, jak se mám stát oblíbená," přiznala Meryl.
"Já ti poradím," nabídla se ochotně Elena. "Je to jednoduché. Stačí dodržovat tři základní pravidla. Zaprvé, zajímej se o druhé. Jedině tím docílíš, aby se zajímali oni o tebe. Zadruhé, vždy se usmívej. Ať už se děje cokoliv, nikdy nikomu nedovol, aby smazal úsměv z tvé tváře. Zatřetí, pečuj o svůj vzhled. Stačí, když si před tím než vyrazíš z domu, učešeš vlasy, a zamyslíš se déle než pět vteřin nad výběrem oblečení. A ta tužka na oči ti taky mimořádně prospěje."
"A když to budu dělat, stanu se oblíbená?"
"Jo. Je to vážně snadné."
"Tomu nevěřím."
"Jenom to zkus," vyzvala ji Elena, a pak poněkud netaktně dodala: "Stejně nemáš co ztratit."
Meryl strávila u Eleny ještě pár desítek minut, potom zamířila domů. Měla pocit, že se jí Elena snaží pomoct, a že své rady myslela naprosto vážně.
Pečlivě si vybrala outfit na následující den, od matky si půjčila tužku na oči a na
Youtube si našla videonávod, jak si ji nanést, do aktovky si hodila zápisník a před zrcadlem si natrénovala oslnivý úsměv.
Jsem připravená, pomyslela si, a s nadějí si šla lehnout.

xxx

Druhého dne ráno se potýkala jen s drobným problémem - tužka se jí při nanášení několik rozmazala. Jenom doufala, že to nejhorší už má za sebou a žádné další potíže jí cestu nezkříží.
V duchu si zopakovala všechna tři pravidla.
Nemělo by to být vůbec těžké.

xxx

S nesmazatelným úsměvem na rtech kráčela sebevědomě chodbou. Všímala si, že se na ni upírají oči jejích spolužáků.
"Kdo je to?" ptal se jakýsi kluk z jiné třídy.
"Nevím, kámo," odpověděl jiný.
Zdálo se, že to zatím funguje. Meryl odhodlaně přistoupila k hloučku děvčat z její třídy.
"Ahoj," pozdravila je co nejvlídněji.
"Co tu chceš?" zeptala se Diana, šéfka jejich party.
"Vypadáš dobře," ozvala se Sharon.
"Vypadá jako by konečně uvažovala nad tím, co má na sobě," opravila ji kousavě Lola.
"Zdá se, že ty o tom uvažuješ hodně, Lolo. Fakt ti to sluší. Ty se o módu nějak hlouběji zajímáš?"
Lole spadla čelist.
"No... já... ehm, díky. Jo, zajímám. Chci být módní návrhářka..."
"To je super!" mínila Meryl. "Nechceš mi někdy ukázat nějaké své návrhy?"
"Já... totiž... moc ráda..."
"Lolo!" promluvila nahlas Diana. Lola se na kamarádku otočila. "Uvědomuješ si, s kým se to tu vybavuješ? S největší outsiderkou naší třídy - teda když nepočítáš Elenu, se kterou se ale tahle looserka baví, takže..."
"Sklapni, Diano," okřikla ji Sharon. Potom se obrátila k Meryl. "Jestli ti Lola nechce ukázat své návrhy, možná by sis mohla někdy poslechnout, jak já zpívám..."
"Zpíváš?"
"Jo! Chci se stát slavnou zpěvačkou..."
"Ty zpíváš?" divila se Lola. "Jak to, že o tom nevím?"
Sharon se ušklíbla. "Nemusíš vědět všechno."
"Myslím, že zpívání je skvělé. Určitě si tě ráda poslechnu..."
"Zbláznily jste se?" syčela Diana nepříčetně, ale to už se Meryl s přátelským "Tak se zatím mějte!" vytratila.
Vycházelo to dokonale.

xxx

Meryl dorazila k Eleně s nejlepší náladou za poslední měsíce.
"Takže jsi uspěla," konstatovala spokojeně. "Věděla jsem, že to dokážeš."
"Jenom díky tobě."
"Blbost, já tam přece nebyla."
Meryl si prohlédla Elenin účes. Vypadal báječně. Zapletený cop měla omotaný kolem hlavy a vzadu sepnutý skřipcem.
"Kdo ti dělal ten účes?" vyzvídala.
"Já sama. Už umím dvanáct různých účesů. Drdol mi ještě dělá trochu problémy, ale já to natrénuju."
"Jsi tak šikovná."
"Díky."
Obě dívky se odmlčely.
"Ty, Eleno, proč jsi mi radila, abych byla oblíbená?"
"Protože jsem chtěla. Jsi na mě tak hodná, tak upřímná..."
Meryl se hryzla do rtu. "Eleno, měla bych ti..."
"Děje se něco?" vyděsila se Elena.
"Já... víš..." Meryl vzdychla. Nezvládne jí říct pravdu. "Ne. Nic."

xxx

Elena nahmatala mobil, chvíli přejížděla prsty po klávesách, a pak vytočila číslo, které znala nazpaměť. Nečekala, že by to Shelly zvedla, protože se jí snažila dovolat už nejmíň milionkrát - a pokaždé jí to típla. Takže byla poněkud zaskočená, když se ozval Shellyin otrávený hlas.
"Co chceš?"
"Ahoj, Shelly."
"No nazdar."
"Proč se tu někdy nezastavíš? Podívat se na mě?"
"Protože se nemůžeš podívat ty na mě," odsekla Shelly pohotově. "Ještě něco?"
"Proč jsi tak zlá?"
"Nejsem zlá. Zato ty jsi k ničemu. Nemůžeš mi být ničím užitečná. Jsi slepá. Už nikdy nebudeš nejoblíbenější holka na škole, tak proč bych se s tebou měla bavit?"
"Myslela jsem, že jsme kamarádky."
"Jak jsi krásná, tak jsi blbá," řekla Shelly výsměšně. "Mně o přátelství nikdy nešlo. Šlo mi o tvoji popularitu."
"Jsi taková mrcha, Shelly."
"Jo, já vím," souhlasila líbezně. "Měla bych asi říct, že je mi tě líto, jenže není. Takhle je to o moc lepší, Eleno. Teď můžu plně vyniknout. Doufám, že už nemáš v úmyslu se vracet. Nikomu tu totiž nechybíš."
Elena vstřebávala ta krutá slova a snažila se s nimi vyrovnat. Nebylo to zase tak obtížné. Měla pocit, že tohle věděla už od začátku, jen si to nějak nepřipouštěla.
"Hezký den, Shelly," utrousila a zavěsila.
Najednou si uvědomila, že Meryl lhala. Řekla jí, že tři pravidla stačí k tomu, aby byl člověk oblíbený. Nyní jí bylo jasné, že tohle nemůže být pravda. K oblíbenosti potřebujete spoustu věcí, jako například, třeba... zrak.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luci Luci | 1. července 2012 v 21:07 | Reagovat

Krásný.:)Hele nechceš náhodou do třetice napsat knížku povídek?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama