Dům na pláži

25. května 2012 v 11:43 | Kayluska06 |  Dům na pláži
Slavná britská spisovatelka se rozhodne strávit měsíc relaxací v domě na pláží. Bydlí zde i s jeho majitelkou, prapodivnou Ariannou Spencerovou, která nikdy nechodí ven a v životě neslyšela o internetu...



Arianna Spencerová je ten nejzvláštnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Strávila jsem v její společnosti měsíc a za celou tu dobu nebylo okamžiku, kdy by mi nepřipadala... no, však víte. Divná.
Pronajala jsem si dům na pláži, v němž bydlela, na prázdniny, abych si odpočinula od každodenního shonu a starostí. Nevadilo mi, že tam budu bydlet i se slečnou majitelkou. Vlastně jsem se naopak těšila, že se z nás stanou kamarádky. Jediné, co mi o ní bylo řečeno, bylo, že je zhruba stejně stará jako já. To může být fajn, myslela jsem si. Spřátelíme se a já si užiju hezké a pohodové prázdniny u moře.
Ale to jsem se zmýlila. Ne že by byla Arianna špatná. Tvrdit něco takového by bylo ošklivé a hlavně nespravedlivé. Ona je jenom... jiná. A rozhodně se postarala o to, aby mé prázdniny nebyly oddechové, nýbrž... no, nejvýstižnější bude asi slovo zajímavé.
Už jak jsem ji poprvé spatřila, když mi přišla otevřít, bylo mi jasné, že není obyčejná. Vypadala jako zjevení z řecké mytologie, jako antická bohyně, se zlatavě blonďatými vlasy spadajícími do půli zad v rozkošných prstýncích, azurovýma očima potaženýma průzračnou blankou magické energie a v bílých splývavých šatech. Okamžitě jsem ji vyhodnotila jako krásnou a připadala jsem si vedle ní tuctová, přestože jsem na sobě měla značkové oblečení a sandály Manolo Blahnik, o vlasy se mi tehdy staral profesionální kadeřník a dva dny před tím jsem byla na manikúře. Osoba přede mnou, která se rozhodně zdála mladší než já, krásu přímo vyzařovala, a to i bez ohozu za několik set dolarů (menší suvenýrek z cesty do Států). Bezděčně mnou projela závist, ale rychle jsem to zamaskovala vlídným úsměvem.
"Ahoj, já jsem Scarlett Robinsonová," představila jsem se. "Tvoje nová dočasná spolubydlící."
Tak trochu jsem čekala, že se jí v těch kouzelných očích zablýskne jiskra poznání, se kterou jsem počítala, už když mi otevřela a uviděla mě, ji však moje jméno zanechalo zcela chladnou. Po pravdě řečeno se mě to poněkud dotklo. Ale to jsem ještě netušila, že Ariannina nevědomost dalece přesahuje to, že nemá ponětí, že já, Scarlett Robinsonová, jsem jedna z nejslavnějších autorek románů pro ženy ve Velké Británii.
"Já se jmenuju Arianna Spencerová." Obezřetně ke mně natáhla ruku, ale v poslední chvíli si to rozmyslela a jenom si mě nedůvěřivě prohlížela. "Vítej v mém domě," vypadlo z ní konečně poté, co mě důkladně zanalyzovala, poodstoupila stranou a nechala mě projít dovnitř.
Dům byl skoro prázdný, zařízení místnosti střídmé, ale přesto by se to tu dalo nazvat útulným... svým způsobem. Pokud nepotřebujete k životu hypermoderní techniku, spoustu krámů, které ve skutečnosti vůbec nepoužíváte, ale nedokážete si bez nich váš domov představit, a interiér podle poslední módy, líbilo by se vám tu. Ovšem já, typická velkoměstská snobka, zvyklá na luxusní podkrovní byt navrhovaný předním architektem, v němž na všelijaké úžasné vychytávky moderní doby narazíte na každém kroku, jsem nemohla toto místo považovat za dostačující pro moji existenci. Klidně o mě tvrďte, že jsem zhýčkaná rozmazlená fiflena, já vám to bez protestů odkývám, protože je to pravda pravdoucí. Prostě jsem taková. Každý jsme nějaký. A vzhledem k tomu, že těmi samými slovy ospravedlňuji i Arianninu svéráznost, nedá se rozhodně říct, že bych se pouze vymlouvala.
Každopádně, pečlivě jsem si hlídala, aby se mé rty nezkřivily do pohrdavého úsměvu, jelikož jsem tím místem pohrdat nechtěla. Jednak jsem nijak netoužila hned na začátku zničit jakékoli naděje na přátelství mezi mnou a majitelkou domu, jednak jsem tu měla strávit následujících jednatřicet dní, proto jsem si veškeré negativní myšlenky zakázala. Namísto toho jsem se snažila přiřadit k předmětům, které jsem viděla, slova nikoli hanlivá, jež se sama vyloženě nabízela, avšak právě naopak. Staromódní židli jsem v duchu překřtila na starobylou, křeslo s prošoupaným čalouněním na oblíbené křeslo, do kterého se lidé rádi uvelebí po náročném dni a stráví v něm velkou část svého života... Celkový dojem z tohoto místa - a sice že se to tu nejspíš nezměnilo dobrých padesát let - jsem tím však překrýt nedokázala... a už vůbec ne skutečnost, že tu nebyla televize.
To, že jsem sem absolutně nezapadala, se svými značkovými hadříky a zavazadly Louis Vuitton, bylo víc než očividné. Z Ariannina výrazu jsem poznala, že i jí je to jasné. Připadala jsem si poněkud nepohodlně, statečně jsem však ignorovala všechny faktory, které mě měly varovat, abych vzala nohy na ramena, dokud je čas, a s neutuchajícím optimismem jsem nakoukla do své provizorní komnaty (další z nadnesených výrazů, který jsem použila proto, abych se duševně nezhroutila).
Komůrka o rozměru třikrát tři metry neměla sebemenší šanci mě uchvátit, nicméně jsem pořád ještě byla relativně klidná, když jsem pozorovala skromnou postel s prostým bílým povlečením, křivý stůl a pár poliček, na nichž nebylo nic kromě tlusté vrstvy prachu.
Abych byla upřímná, divím se, že jsem v tomto okamžiku nezačala horečnatě hledat ve své kabelce od Prady svůj iPhone a volat svému osobnímu řidiči, aby mě odtud neprodleně odvezl na nejbližší (minimálně čtyřhvězdičkový) hotel. Já ale projevila obdivuhodnou dávku odvahy, obdařila Ariannu dalším z mé limitované edice úsměvů a jala se vybalovat své drahocenné věci z kufrů a skládat je na chatrně vyhlížející poličky přibité na stěnu bůhví v kterém století.
Během této mé mise Arianna v kuchyňce vařila čaj. Nevím, jak ostatní Angličané, ale já jsem na pravý anglický čaj hrdá. Kromě toho, že zahřeje a zažene žízeň, vás totiž naplní takovým zvláštním klidem a harmonií.
Přesně takový čaj uvařila i Arianna. Beze slov mi podala oprýskaný bílý hrneček, ze kterého se kouřilo a linula se z něj báječná vůně. Už jen to, jak anglický čaj voní, ve vás musí vzbuzovat něco krásného. A když se pak napijete, již v prvním momentu cítíte ty doslova blahodárné účinky, jak se hojí vaše rány na duši, jak se pomalu ale jistě zacelují tou lahodnou horkou tekutinou, která vám pomalu klouže do krku a postupně šíří příjemné teplo po celém vašem těle.
"Děkuju," usmála jsem se. Mlčky přikývla a s hlavou mírně nakloněnou na stranu si mě zvědavě prohlížela. "Děje se něco?" zeptala jsem se, protože jsem už nesnesla ten pocit zvířete v zoologické zahradě, které všichni okukují.
Zatvářila se trochu vystrašeně, skoro jako by ji vylekalo mé zvýšení hlasu, já ale nechtěla být protivná ani děsivá, jenom mi zkrátka bylo nepříjemné, jak na mě tiše civěla.
"Promiň," omluvila jsem se rychle, protože mi bylo líto, že jsem ji vyvedla z míry.
"Nic se nestalo."
Po zbytek času, kdy jsem pila svůj čaj, ani jedna z nás nepromluvila. Obvykle jsem švitořivý typ, ticho mě nudí, ale v Ariannině přítomnosti se slova zdála podivně nepatřičná. Navíc, můj hlas se v tom domě nepřirozeně rozléhal. A to všechno bylo tak zvláštní, že jsem raději neříkala už nic.
Jakmile jsem dopila, vstala jsem od stolu a odešla do svého nového pokoje (při těch asi pěti krocích jsem si uvědomila, jaký moje podpatky dělají hluk). Svalila jsem se na postel, která pode mnou bolestně zasténala, našmátrala na zemi kabelku a začala se shánět po svém iPhonu. Vyndala jsem ho, abych si zavolala, k mému zděšení jsem tu však neměla žádný signál. Zaplavila mě panika. Představa, že si nemůžu ani zatelefonovat, už byla na mé na vyspělé technice závislé já příliš. Možná si myslíte, že jsem trapná, jenže můj život se do té doby skutečně v podstatě odvíjel od mého notebooku a mobilního telefonu. Když jste slavná osobnost, musíte být neustále k dispozici a v jednom kuse vyřizovat spoustu věcí. Což se dá nejefektivněji dělat právě pomocí mobilu nebo internetu. Bez těch jsem vyřízená leda tak já.
Postavila jsem se na posteli a začala po ní pochodovat se svým iPhonem nad hlavou, ale signálu jsem nedosáhla. Abych zbytečně nerušila Ariannu, vytáhla jsem svůj drahocenný notebook, abych se alespoň připojila na internet. Napřed jsem však musela objevit zásuvku, což se ukázalo jako nesplnitelný úkol.
Chtě nechtě jsem tedy musela zpátky do kuchyně, kde Arianna s nepřítomným výrazem ve tváři umývala naše hrnky, přestože jsme dopily už před více než čtvrt hodinou, kdy s touto činností také začala. Znamenalo to tedy, že dobrých patnáct minut měla ruce pod tekoucí vodou a drhla z šálků imaginární špínu.
Můj příchod ji přinutil aspoň na okamžik přestat a obrátit pozornost ke mně. Jakmile si všimla notebooku v mých rukou, zostražitěla. Zastavila kohoutek, utřela hrnky a udělala několik zdráhavých kroků blíž.
"Co je to?" zašeptala a ukázala na notebook.
Domnívala jsem se, že se ptá na značku, odpověděla jsem tedy, že se jedná o novější verzi Apple Mac Book Pro. Nezdálo se, že by mě pochopila.
"Omlouvám se, že otravuju, ale potřebuju nutně na internet. Hledala jsem zásuvku, ale myslím, že v mém pokoji není..."
"Co že jsi hledala?"
Vtom jsem zaregistrovala zásuvku nad kuchyňskou linkou. "Můžu?" Nečekala jsem na souhlas, zapojila jsem do ní svůj notebook a nastartovala ho. Cítila jsem na sobě její zvědavé oči, ale nenechala jsem se vystresovat. Zadala jsem heslo, přihlásila se a nedočkavým dvojklikem spustila prohlížeč Google Chrome.
O několik sekund později nebyl namodralý svit obrazovky to jediné, co se odráželo v mojí tváři, když jsem zjistila, že se k internetu připojit nelze. Kdepak. Zračila se mi v něm i čirá hrůza. V té chvíli už jsem vyšilovala. Pokud se mi smějete, nejspíš nechápete, jak je pro moji práci komunikace s lidmi důležitá a zásadní. Být odstřihnutá od okolního světa pro mě znamená něco jako první fázi smrti. Umírání, to je to správné slovo. Žádný kontakt rovná se umírání.
"Co je to?" zopakovala Arianna za mými zády.
To jí mé vysvětlení snad nepřipadalo dostačující?
"Kde se tu připojuješ k internetu?"
"Cože?" Hleděla na mě s upřímným zmatením.
Teprve teď mi došlo, že nemá ani ponětí, o čem mluvím. Že o internetu nikdy v životě neslyšela, nikdy se s ním nesetkala.
"Dobře, a co mobil? Kde je tu signál?" zkusila jsem to jinak.
Složila hlavu do dlaní. "Já nevím, co je to mobil. Ani co je ten... sinagál."
"Signál," opravila jsem ji bezděčně. "Panebože, to se mi snad zdá. Přiletěla jsem do totální díry."
Z toho, jak se jí chvělo tělo, jsem poznala, že brečí. Dost mě to šokovalo.
"Neplač," řekla jsem konejšivě. "Ty za to nemůžeš." Bezprostředně mě zalila vlna provinilosti.
"Půjdu to zkusit ven. Třeba to půjde," prohodila jsem. Arianna začala hlasitě vzlykat. Ty srdcervoucí zvuky mě přiměly si to rozmyslet. "Nemám chodit? Dobře, já zůstanu..."
Přemítala jsem, jestli bych ji měla utěšovat, nebo ji nechat být, ale vzhledem k tomu, že jsem vlastně ani moc nechápala, proč pláče, jsem se raději rozhodla pro druhou možnost. Za-padla jsem do svého pokoje, převlékla se do pohodlnějšího oblečení a až do rána následující-ho dne jsem pro jistotu, abych se jí zase nějak nedotkla, nevystrčila nos.

xxx

Těžko říct, co mě probudilo - jestli křik racků, úžasná vůně z kuchyně nebo úporná bolest za krkem - protože všechny tyto tři věci jsem si uvědomila zároveň, když jsem otevřela oči. Napřed mě zaskočilo, že neležím ve své měkoučké posteli u sebe doma, nýbrž na jakémsi rozvrzaném lůžku, v místnosti, kde není snad nic jiného, než moje kufry, vzápětí jsem se však vzpamatovala. Nahmatala jsem iPhone a podívala se, kolik je hodin. Čtvrt na šest.
Takhle brzo jsem se nikdy nevzbudila. Vytáhla jsem se do sedu - krom zatuhlého krku jsem měla i rozlámaná záda - a rozhlédla se okolo sebe. Znovu usnout se však už zdálo zhola nemožné, protože racci si evidentně usmysleli, že zrovna teď si budou hooodně nahlas povídat nebo co. Neochotně jsem se oblékla a namalovala a přes obavy z toho, že Ariannu zase rozpláču, jsem směle zamířila do kuchyně.
Už seděla u stolu, na němž bylo postavených pět šálků s čajem. Jak mě spatřila přicházet, přívětivě se usmála a pokynula k židli. Posadila jsem se a opatrně se otázala, zda dnes čeká nějakou návštěvu.
Vykulila na mě své nebesky modré oči. "Ne, proč?"
"Je tu tolik hrnků..."
"Ty jsou pro mámu, tátu a Nicolettu."
"Koho? Jsou tady?"
"Ne. Jsou venku." Vyslovila to slovo s hrůzyplným respektem.
"Dlouho?"
"Dlouho," kývla. "Tedy, táta jen pár dnů. Ale máma a Nicoletta už moc dlouho. Ale ony se vrátí, to vím určitě. I táta se vrátí. A pak budou za ten čaj vděční. Proto ho každý den vařím," objasnila a usrkla trochu svého čaje.
Asi netřeba konstatovat, že jsem byla absolutně mimo.
"Nicoletta je kdo?"
"Moje starší sestra."
"A co tam venku dělají?" Snažila jsem se tomu porozumět.
"Bojují se světem," odvětila tlumeným hlasem, čímž mě zmátla ještě víc. "Je to tam nebezpečné. To mi říkal táta. Je těžké tam být a ještě těžší se odtamtud vrátit. Ale oni se vrátí. Všichni." Jistota, s jakou to říkala, byla dojímavá.
"Proto jsi nechtěla, abych šla ven?"
"Chci, aby tu se mnou někdo zůstal. Proto tady jsi, ne? Abych nebyla sama. Já nechci být sama. Neopouštěj mě, prosím." Visela na mě odevzdaným pohledem.
"Neboj se, nikam nejdu."
Viditelně se jí ulevilo. "To je dobře."
"A než jsem přišla já, tak s tebou byl kdo?"
"Pan Watson. Tátův přítel, bydlí kus od nás. Je moc odvážný, on se venku nebojí, a tak tam pro nás zařizuje různé věci. Chodí k nám každý týden a nosí nám jídlo a tak. Poprosila jsem ho, aby mi sem někoho poslal, než se táta vrátí, protože sama bych to tu nezvládla. A on vybral tebe. Jemu já věřím... a proto věřím i tobě."
Pan Watson... Ano, ten se mnou dojednával můj pobyt tady. Netušila jsem, že moje přítomnost zde má být ve skutečnosti posláním.
Na delší dobu se odmlčela, připravila nám jídlo a potom, když se dívala, jak ho, pořád ještě zmatená, jím, zeptala se mě: "Kdo vlastně jsi? Říkalas, že jsi přiletěla. Jsi anděl?" Svá slova myslela naprosto vážně.
"Něco takového." Nedokázala jsem ji zklamat. Navíc, když jsem byla dítě, maminka mi pořád říkala "ty můj andílku". Takže jsem zas tak moc nelhala.
"Jsem ráda, že je můj anděl se mnou. Táta říkal, že kdo má svého anděla u sebe, ten má štěstí."
Zářila jako sluníčko... jako sluníčko, které vídala jen zevnitř domu, jak mi náhle došlo.
"Ty nikdy nechodíš ven, že?"
"Ne. To jenom táta chodil. Já ne. Já nejsem tak silná."
Teď se do očí hrnuly slzy pro změnu mně. Díly skládačky do sebe totiž najednou zapadaly. Arianna se bála venkovního světa.... protože ji její rodina opustila. Nejspíš ji nepouštěli ven a sami pak nakonec zmizeli a nechali ji tu, napospas osudu. Srdce se mi sevřelo lítostí.
"Se svým andělem budeš hned stokrát silnější," slíbila jsem jí. Usmála se naivním, dětským úsměvem. Můj soucit k ní se ještě znásobil. "Zůstanu tady s tebou... Aspoň prozatím. A budeš silnější a silnější... až to i venku zvládneš."
Rty jí zamrzly. "Ne. Já ven nechci. Nikdy."
"Budu s tebou."
"Já mám strach."
"Budu tě držet za ruku."
Odvrátila se.
"Ty mi nevěříš?"
"Nevím. Jsi divná."
Prosím. To říkala ona mně.
"Dobře. Půjdeme, až budeš chtít," svolila jsem tedy. Nemělo smysl na ni naléhat.
"Ale zůstaneš?" ujišťovala se.
"Ano." Znamenalo to sice vydržet ještě nějakou dobu bez telefonování, ale náhle mi připadalo podstatnější chránit Ariannu - ať už před samotou, steskem či čímsi magickým, čemu jsem nerozuměla. To zoufalství střídané nadějí na mě mocně zapůsobilo a ucítila jsem jakousi vnitřní zodpovědnost. Proto mi byl tenhle dům tehdy nabídnut. Abych Ariannu zachránila. Ať už jí o mně pan Watson navykládal cokoli, ona mi věřila. Já jsem byla její šance na opravdový život. A to jsem nemohla odmítnout.

xxx

Vzdala jsem se čerstvého vzduchu, písku na pláži, ranního kondičního běhu, zkrátka všeho venku, a trávila jsem veškerý čas uvnitř s Ariannou. Dozvěděla jsem se o ní spoustu zajímavých věcí - ale daleko víc jsem ji jich naučila. Předtím uměla jen základní věci, jako zalít květiny nebo uvařit jídlo. Byla legračně unešená třeba z deodorantu nebo manikúry. Připadala jsem si jako vychovatelka ve školce. Arianna mě po prvních pár dnech bezmezně zbožňovala a já si ji taky oblíbila. Sledovat její pokroky bylo prostě báječné.
O to smutnější bylo, jak kategoricky zamítala vyjít z domu. Z jejího vyprávění jsem pochopila, že ji její otec celý život přesvědčoval, že jí venku hrozí nebezpečí a že vycházet nesmí... a ona to už měla tak zažité. Co mi zůstávalo záhadou, bylo, proč to dělal.
Měsíc utekl jako mořská voda, kterou jsem si díky Arianně neměla příležitost vychutnat, a nastal čas vrátit se domů, začlenit se do společnosti, pokračovat ve svém životě. Mrzelo mě, že ji tam nechávám - a ji to mrzelo ještě víc - ale musela jsem.
Když jsem odcházela z jejího domu, všechno ve mně plakalo při pohledu na to, jak natáhla ruce, aby mě objala, ale překročit práh si netroufla.
Zato mě přišel vyprovodit pan Watson, který se u Arianny během mé přítomnosti několikrát zastavil.
"Děkuji, že jste to pro ni udělala, slečno Robinsonová. Jsem si jistý, že vám to nikdy nezapomene."
"Vy to víte? Víte, proč je taková?"
Přešlápl z nohy na nohu. "Samozřejmě že to vím." Ztišil hlas. "Když byly Arianně čtyři roky, její starší sestru, Nicolettu, venku někdo postřelil, nějaká neznámá banda mladých kluků, co si hrála s pistolí. Bližší informace o tom nemám, Jack - Ariannin otec - o té... ehm, události nerad mluví. Byli u toho... on i jeho manželka." Zakroutil hlavou. "Musel to být obrovský šok - a ještě větší utrpení... když umřela..."
Po zádech mi přebíhal mráz. A to ještě nebyl konec.
"Sylvia... jejich matka... to utrpení neunesla." Hlas pana Watsona teď přešel do truchlivého dramatického šepotu. "Vidíte ten útes?" ukázal na útes tyčící se v dáli nad hladinou moře. "Skočila z něho."
"Spáchala sebevraždu?"
"Nemohla vydržet tu bolest ze ztráty dítěte..."
Oči se mi zaplňovaly slzami... a vím určitě, že jsem brečela i srdcem.
"Jack to pak málem zkusil taky. Přišel o dceru a o manželku v jednom týdnu. Pamatuju si to jeho zoufalství... jako by to bylo včera. Na takové věci se nezapomíná... Nebýt Arianny, asi by se zabil, ale kvůli ní se překonal... a zapřisáhl se..." hlas se mu lámal jako vlny o zmiňovaný útes, "zapřisáhl se, že nikdy nikomu a ničemu nedovolí, aby mu vzalo jeho milovanou malou holčičku."
Musela jsem se otočit zády k Arianně, aby ji můj pláč nerozrušil. Nejspíš mě ale stejně slyšela, protože jsem hodně nahlas popotahovala.
"Vím, jak to vypadá... že mu dočista přeskočilo, že ji drží doma zavřenou jako ptáčka v kleci, izolovanou od světa... Ale on pro ni vždycky chtěl jen to nejlepší. Vždycky."
"To je hrozné," špitla jsem. Uvědomila jsem si, jak malicherné jsou moje starosti.
"To ano," přikývl pan Watson zasmušile.
"A kde je její otec teď?"
"Potřeboval do lázní. Má nemocné klouby. Dnes večer se vrací. Předpokládám, že nebude nadšený z toho, čemu všemu se od vás Arianna přiučila. Nejradši by byl, kdyby jen seděla, protože u toho se jí nemůže nic stát... Nevěděl, že tu s ní budete, měl jsem ji hlídat já." Pokrčil rameny. "Podle mě to takhle bylo mnohem lepší."
"Ale proč zrovna já? Totiž, jsem šťastná, že jsem mohla Arianně pomoct, ale... jak jste přišel na to, že... na to budu ta pravá?"
Pan Watson se usmál. "Četl jsem pár vašich knih, slečno Robinsonová. Jsou dobré, vážně dobré. Nabyl jsem z vašeho stylu psaní a výjimečného citu pro psychologii vašich hrdinek dojmu, že ženám rozumíte. Tak jsem na vás vsadil. Doufal jsem, že to vyjde - a vyšlo. Chtěl bych vám moc poděkovat - za sebe, za Ariannu i za Jacka."
"Rádo se stalo. A slibuju, že tu nejsem naposledy."
Zvedla jsem hlavu k oblakům kupícím se na obloze nad pláží. Ve vzduchu kroužili racci, mávali křídly a vesele poletovali sem a tam. Připadalo mi, že Ariannin dům tak trochu stráží.
Setřela jsem slzy a věnovala jsem Arianně poslední pohled. I ona si racky se zájmem prohlížela. V jejích očích se blyštil zármutek. Bylo vidět, jak ptákům závidí, že mohou letět, kam chtějí, ale že je vděčná, že ji tu nenechávají, že zůstávají s ní. Tak jako ona pořád zůstává doma. Zavřená. Ze strachu. Nebo možná proto, že jí kdysi dávno ustřihli křídla... pro její vlastní dobro. A ona uvěřila, že se bez nich už narodila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama