Poslední zážitek v životě

8. června 2012 v 17:49 | Kayluska06 |  Poslední zážitek v životě
Mladá dívka už není schopná déle snášet život... proto se rozhodne si jej vzít.


Kdyby se mě před pár lety někdo zeptal, jak chci zemřít, odpověděla bych, že zemřít nechci. Ale před pár lety jsem ještě měla chuť a hlavně důvod žít. Kdežto teď... teď se smrt jeví jako jediné možné východisko z mé zoufalé situace. Je to nejlepší a taky nejsnazší řešení, zmizet ze světa, na kterém nezvládáte být. Skoncovat se životem, na nějž nemáte síly.
Spousta lidí si myslí, že spáchat sebevraždu vyžaduje nesmírnou dávku odvahy. Ale to je blbost. Vydržet naživu, to je skutečná statečnost. A já už prostě dál nemůžu předstírat, že jsem schopná žít.
Teď, když jsem si to konečně uvědomila a smířila se s tím, jsem klidná a vyrovnaná. V tomhle stavu bych setrvala nekonečně dlouho, kdyby to bylo možné. Brala bych to radši než smrt, ale na druhou stranu, jedině smrt je opravdová jistota, příslib věčného pokoje.
Poté, co jsem se rozhodla to skončit a mou duši zalila harmonie, stanula přede mnou ta nejobtížnější otázka - jak ze světa, v němž už mě nic nedrží, který mě jen trýzní a ve kterém trýzním samu sebe, elegantně odejít?
Skočit pod vlak nebo pod auto jsem musela hned zavrhnout. Nejsem takový sobec, abych zničila život nějakému nebohému řidiči, který by v tom byl nevinně a nejspíš by šel sedět, což by bylo ještě nic oproti té vlně výčitek svědomí, která by ho bezprostředně zaplavila. Vždycky jsem tyto typy sebevrahů odsuzovala. Navíc už jen představa zvuku kvílejících brzd a pískání pneumatik mi nahání takovou hrůzu, až to otřásá mým vnitřním klidem. Takže ne.
Podřezání žil by oproti tomu ublížilo jen mně (no, ublížilo, spíš pomohlo, ale chápete, jak to myslím), pokud bych teda náhodou nezašpinila krví tu novou koženou sedačku v obýváku. Řekla bych, že za to by mě má drahá macecha asi zabila, ale na to by už stejně bylo pozdě. Nicméně, mám relativně nízký práh bolesti. Stačí nepatrné škrábnutí a řvu jako malé dítě. Nechci u umírání trpět. Umírání je poslední zážitek v životě. Mělo by být hezké.
Oběšení tedy můžu taky rovnou vyloučit. Pochybuju, že je kdovíjak příjemné houpat se několik metrů nad zemí, klinkat nohama ve vzduchu a okolo krku mít pevně utažený provaz tak dlouho, dokud se neudusím.
Předávkování se léky se zdá být na první pohled ideální. Bohužel to na mě není dost vynalézavé. Navíc není smrt stoprocentně zaručená. Nijak netoužím probudit se v nemocničním pokoji na lůžku, jak se to stává ve filmech, nade mnou by stála moje nevlastní matka a člověk, který býval mým otcem, než si ji vzal, a tvářili by se nesnesitelně znechuceně, že jsem to tedy aspoň nedotáhla do konce (tohle už se ve filmech neděje).
Nebo tu byla možnost skočit z okna. Bylo by velmi jednoduché jej v noci, kdy všichni spí, otevřít, vylézt na parapet, odrazit se... a pak už jen padat, ucítit náraz a - v lepším případě - zemřít. Jenomže zaprvé bydlíme jenom ve druhém patře, takže bych to docela možná mohla přežít, a zadruhé, ulice před naším domem fakticky není místo, kde chci vydechnout naposledy. Chci říct, rozplácnout se na chodníku zdobeném vyplivnutými žvýkačkami a nedopalky cigaret není zrovna elegantní odchod ze světa, jaký si přeju.
Já vím, zním asi hrozně morbidně a sarkasticky, ale to je tím, že už jsem se smrtí vnitřně smířená. Přísahám, že jsem.
Všechno mě tedy přivedlo sem, na můj oblíbený útes tyčící se nad rozbouřeným mořem. Mám to tu ráda. Vždycky jsem sem chodila přemýšlet, když už jsem nemohla vydržet doma. Tady v přírodě se najednou všechno zdá jasnější, pochopitelnější. Pokaždé jsem se tu posadila a sledovala divoké vlny. Uklidňovalo mě to, ani nevím proč. Ve skutečnosti je ten pohled dost děsivý, ale já se nebojím. Nikdy jsem se nebála.
Až mě ta voda pohltí, dočkám se svého vytouženého konce.
Nyní stojím na okraji útesu, dívám se dolů a jsem naplněná směsicí úlevy a radosti. Nikde ani stopy po strachu. Musím samu sebe tak trochu obdivovat. Nejsem žádný zbabělec.
Udělám ještě krok. Od pádu dolů už mě dělí jen centimetry. Rozhlédnu se, doleva, doprava. Nikde nikdo, jen moře, nebe a já. Slyším šumění vody a tlukot svého srdce. Zaposlouchám se do jeho rytmu, protože je to poslední příležitost, kdy to můžu udělat. Naposledy si prohlížím své tělo, své ruce, nohy, vlasy. Jsem docela pěkná, řekla bych. Nijak výrazně, ale podle všeobecných měřítek obstojná. Mám dobrou postavu, štíhlou až hubenou, protože se často trestám hladověním, když se mi něco nepodaří, což je úkaz nikoli ojedinělý. Vlasy mi v načechraných vlnách spadají do půli zad. Jsem na ně poměrně pyšná, pěstuju je už roky; mé někdejší kamarádky nejednou závistivě braly do rukou prameny mé hřívy a chválily můj účes. Jediná škoda je, že si nevidím oči. Ty jsou na mě totiž nejkrásnější. Tvarem připomínají mandle a duhovky mají barvu hořké čokolády, tudíž nádherně kontrastují s mou porcelánově bledou pletí.
Vzhledově nejsem úplně k zahození. To se o mě však v jiných ohledech říct nedá.
Vlastně, abych to upřesnila, stojím za...
Ne, nebudu to upřesňovat. Žádné negativní myšlenky. Pryč s nimi. Musím vykročit smrti vstříc pozitivně naladěná.
Udělám tedy ještě jeden miniaturní krůček vpřed. Jediný silnější záchvěv větru a letěla bych dolů. Ale dneska vítr nefouká. Je hezký slunečný den. Ty tady nejsou moc obvyklé. Nemohla jsem si pro svůj velkolepý konec vybrat vhodnější okamžik.
Zhoupnu se na patách - být člověkem, který chce zůstat naživu, pokoušela bych tím štěstí - ale pořád nepadám. V pořádku, nemusí to být hned. Dnešní den je pro otálení jako stvořený. Ještě chvíli si budu vychutnávat to, co by mi za normálních okolností působilo fyzickou bolest, kdybych nevěděla, že se toho vzdávám výměnou za věčný klid. Například sluneční paprsky svítící mi do očí, pomalu ale jistě opalující kůži obyčejných lidí dobronzova (moji ne, skoro jako bych byla proti slunci imunní) a vytvářející magické odlesky v mých vlasech. Křik racků, kteří jako by se se mnou přiletěli rozloučit. Chladivou slanou vodu, která už mi otevírá svou náruč.
Už bylo dost váhání. Začínám toho mít plné zuby. Uhladím si své bílé šaty od Diora - pořádně jsem se na dnešek vyfikla - zhluboka se nadechnu a... a protože udělat další krok bych už nemusela dokázat, vší silou se odrazím...
... a skočím.
Nikde není nikdo, kdo by mě chytil, kdo by mi zabránil v tom, abych svůj šíleně dokonalý a zároveň dokonale šílený plán uskutečnila. To byla taky jedna z hlavních příčin, proč jsem to udělala.
Cítím intenzivní lítost nad tím, co jsem provedla, a modlím se, aby se odnikud objevila něčí ruka, chytila mě a vytáhla zpátky. Problém je, že tu nikdo není. Všichni na mě kašlou, taková je realita. A já teď umřu a tolik lidí si oddychne, že se mě zbavili...
Zatímco shora se mi žádná pomocná ruka nenabízí, dole pode mnou mě už vítají celé stovky párů rukou. V následující vteřině mě tyto ruce stáhnou pod hladinu. Panebože, topím se! Pomoc!
Já umřu.
Doopravdy umřu.
Pokouším se plavat. Snažím se nadechnout, ale nejde to, neviditelný vír mě táhne ke dnu a studená voda mě ochromuje. Bojuju s tím, ale už nemůžu. Nemůžu!!!
Přece jen se mi podaří dostat hlavu nad hladinu na dostatečnou dobu, abych se mohla nadechnout.
Břeh je v nedohlednu, nebo mi to tak alespoň připadá. Přestávám bojovat, nemá to cenu, jsem už příliš vyčerpaná. Sbohem, hnusný světe. Vím, že se jen přetvařuješ. Sbohem, příšerný živote. Jdi do prdele.

Racci si dodnes křikem vyprávějí příběh o mladé dívce, jež utonula v hlubinách. O dívce s čokoládovýma očima a s vlasy, které jí její kamarádky záviděly. Dívce, pro niž její existence překročila míru únosnosti. O živé bytosti, která se dobrovolně rozhodla stát bytostí mrtvou. A její přání bylo milostivě vyslyšeno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ♥Verča ♥TVD♥ ♥Verča ♥TVD♥ | Web | 8. června 2012 v 17:54 | Reagovat

hezké :-)

2 Guess Who. Guess Who. | 8. června 2012 v 18:12 | Reagovat

U všech Josefů! Prve jsem myslela, že to nezvládne, neskočí. Ale skočila! A je trošku paradox (doufám, že to slovo používám správně), že při umírání nechtěla trpět, tak se utopila! To musí být hrozná smrt. Možná mi tam trochu chybělo nastínění, proč s životem skoncovala, ale chápu to jako klasickou pocitovku. Líbí!

3 Nikol Nikol | 8. června 2012 v 21:09 | Reagovat

Musím říct, že tato povídka je opravdu povedená, ale jedna věc mi tam vadí a to zmínka o "šatech od Diora", přijde mi to zbytečné a nějak mi to trochu zkazilo dojem z celé povídky...Ale neber si to prosím špatně ;-) pouze názor jedince :-D

4 Jeanette Jeanette | 17. října 2012 v 16:41 | Reagovat

naja

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama